52 tema05 R20 2013
52 tema05 R20 2013 • Autor: Respekt
Uplynulo 150 let od položení základního kamene Národního divadla. Při této příležitosti odemykáme text, který v Respektu vyšel před pěti lety.

•••

Zdar dílu tomuto! Kámen tento mluvil jménem milionů srdcí, mluv i nadále k milionům srdcí!“ Když Ferdinand Urbánek pronesl tato slova a poklepal kladívkem na kvádr stojící před ním pod baldachýnem, ze srdce mu spadl především jeho vlastní kámen. A vlastně i kámen řekněme celonárodní. Příprava stavby Národního divadla se už v té chvíli protahovala na 23 let, pořád se nic nedělo a ambiciózní projekt, jenž měl manifestačně doložit výjimečné schopnosti zlatých českých rukou a hlav, začínal přerůstat v pěknou blamáž.

Psal se 16. květen 1868 a moravský cukrovarník Urbánek byl coby předseda sboru určeného pro zřízení Národního divadla vyvolen, aby slavnostně poklepal na jeho základní kámen. Před 145 lety to byl úlevný pocit nejen pro něj, ale i pro desetitisíce lidí, kteří symbolický akt sledovali na vltavském nábřeží. Konečně se může začít stavět! Když Urbánek domluvil, dav se přesunul na Letnou, kde to do noci oslavoval. Nikdo nemohl tušit, že průběh stavby bude ještě konfliktnější než její příprava. Že tahle „zlatá kaplička“ se otevře až za dlouhých 13 let. A že za další dva roky se bude muset otevírat znovu.

Reklama
Reklama

52 tema08 R20 2013
52 tema08 R20 2013 • Autor: Respekt

Český výpar

K čemu je nám vlastně Národní divadlo? Na vnucující se otázku aktuálních dnů je řada komplikovaných odpovědí. V polovině 19. století byla ale odpověď velmi jednoduchá: aby měli Češi kde hrát. Jediným stálým místem pro české hry tehdy bylo dnešní Stavovské divadlo (postavené jako Národní divadlo pražských Němců) a v něm pro našince panovaly nedůstojné podmínky. Pro hostující český soubor bylo vyhrazeno jen pár představení měsíčně v odpoledních hodinách. Když Češi přesáhli vymezený dvouapůlhodinový limit, divadelní dozor jim hru nemilosrdně utnul spuštěním opony.

Spěchalo se i s vyháněním herců ze šaten. Výmluvné svědectví o tom zanechala přední diva naší rané činohry, herečka Eliška Pešková. Jak připomíná Pražský divadelní almanach vydaný k letošnímu 230. výročí Stavovského divadla, německé kolegyně „v naší přítomnosti dávaly zotvírati okna a dvéře, aby prý vyšel po nás ten český výpar! Nejednou jsem šla k řediteli stěžovat si na toto sprosté jednání. Nejhůře počínaly si dámy Freyová a Lechnerová. Strhovaly nám naše šaty z věšáků a házely je na zem, aby prý jejich šaty vedle našich nevisely.“

Hrozilo, že na ideální formě divadla se Češi nikdy neshodnou.

Tweetni to

Přitom v polovině 19. století procházela česká činohra i opera renesancí: poloamatérské vlastenecké kusy postupně vystřídaly ctižádostivé hry Josefa Kajetána Tyla, Jana Nerudy či Vítězslava Hálka. Řešením rodícího se českého divadla bylo buď překonat jazykovou bariéru a nějak se s Němci domluvit (řada herců vystupujících v našich hrách ostatně měla jako rodnou řeč němčinu), a nebo si postavit divadlo s vlastními věšáky. S touto ideou přišli dramatik Tyl a právník František Ladislav Rieger v roce 1845. Zemský výbor jim nápad odklepl s tím, že ideální by bylo začít stavět na volné parcele v místě dnešního paláce Lažanských, sídle kavárny Slavie. Události revolučního roku 1848 projekt hned v zárodku zbrzdily, začaly se ale aspoň na něj vybírat peníze.

Naše zlatá stavbička
Naše zlatá stavbička • Autor: Karel Cudlín

Když se posbíralo 32 tisíc zlatých, koupil Riegrem vedený Sbor pro zřízení českého Národního divadla pozemek sousedící s tím původně vybraným: bývalou solnici stojící přímo na nábřeží vedle mostu. Investice do sálu pro dva a půl tisíce diváků se odhadovala na zhruba 250 tisíc zlatých, což byla při průměrné měsíční mzdě úředníka 25 zlatých velkorysá částka. Architektonickou soutěž vyhrál František Fröhlich, předpokládalo se, že stavět se začne na konci roku 1853. Jenže pokladník sboru zjistil, že už má prázdnou kasu. V době výjimečného stavu vyhlášeného po potlačení povstání a ostřelování Prahy Windischgrätzem s následným drtivým tlakem rakouských úřadů na likvidaci jakýchkoli českých emancipačních aktivit se organizátoři akce shodli na tom, že raději celý projekt načas uspí. Zahálející parcelu pronajali na skladování uhlí a na pět let se přestali scházet.

Který? A kdo?

Znovu se sešli na počátku šedesátých let. Výjimečný stav skončil, nenáviděný Alexander Bach se po prohrané válce s Itálií pakoval z ministerstva vnitra, éra absolutismu byla pryč a myšlenka postavit Národní divadlo se pomalu probírala z hibernace.

52 tema07 R20 2013
52 tema07 R20 2013 • Autor: Respekt

Jak by mělo vypadat? Kdo by ho měl postavit? Co všechno by se v něm mělo dělat? Debaty o podobě naší první scény se protahovaly a hrozilo nejen, že se třeba v monarchii znovu utáhnou šrouby, ale i že se Češi na ideální formě prostě nikdy neshodnou. Do hry proto vstoupil zemský výbor složený z poslanců zemského sněmu, který se v rámci mocnářství nově staral o českou samosprávu: než si to chytré hlavy vyříkají, je ochoten zaplatit menší divadlo. To sice nebude oslňovat architekturou, zato se postaví rychle a levně. V zadní části pozemku plánovaného Národního divadla ho za pouhých šest měsíců postavil Vojtěch Ignác Ullmann, otevřené bylo v listopadu 1862 pod symbolickým názvem Prozatímní. Žádné velké oslavy se tehdy před vysokým nevytápěným domem s jednoduchou fasádou nekonaly. Jak napsal Bedřich Smetana v Národních listech: „Máme-li míti tedy českou operu, musí se pomýšleti na stavbu, jež opeře dostačí, a sice čím dříve, tím lépe.“

K tomuto plánu měl posloužit nejtalentovanější architekt své doby, absolvent vídeňské Akademie Josef Zítek. Autor muzea ve Výmaru se do Prahy zrovna vracel po letech putování po Evropě, zvlášť si oblíbil Itálii, kde studoval renesanční architekturu. Zítka si pro Národní vyhlédl Karel Sladkovský, který se svými mladočechy vystřídal ve vedení sboru pro stavbu Národního divadla unavené staročechy. Politický radikál se zkušeností osmiletého kriminálu chtěl stavbu urychlit za každou cenu. Proto architektovi slíbil, že jeho projekt zvítězí, ať už se do konkurzu přihlásí kdokoli. Aby si to pojistil, nechal soutěžní plány protekčně posoudit Zítkovými profesory z Vídně. V té chvíli se účast konkurentů Josefa Niklase a Ullmanna ukázala jako čistá formalita.

Rieger vyšel vstříc Vídni a divadlo nechal předčasně otevřít.

Tweetni to

Zítkův návrh byl rozhodně nejlepší a dodnes je architekty vyzdvihován, ale o klientelistickém průběhu konkurzu svědčí i to, že zatímco favorizovaný Ullmann navrhoval pracovat bez nároku na honorář, Zítkovi po vítězství sbor slíbil zaplatit částku, kterou si sám stanoví. Zítek zvolil pět procent z celkové sumy, o jejíž gigantické hodnotě ještě bude řeč. Nestandardní protežování architekta se začalo přetřásat také veřejně, málokomu se líbilo už jen to, že se okamžitě po vítězství znovu rozjel do Evropy studovat zahraniční divadla, místo aby začal pracovat na tom svém. Sbor si ale trval na tom, že perfekcionista Zítek je ten pravý a je nutné se jeho potřebám a rytmu práce bezmezně podřídit.

Kontroverze provázely i volbu základního kamene. Když sbor jako místo pro jeho vylomení vybral Říp, okamžitě vypukl zuřivý boj o to, aby se lámalo také na dalších významných místech. Do Prahy nakonec putoval kámen nejen z Řípu, ale i z Blaníku, Svatoboru, Boubína, Trocnova, Doudleb, Žižkova, Vyšehradu, Chrastu, Zlatého koně, Hostýna, Lipníku, Helfštýna, Kozákova, Moskvy nebo Chicaga. Celkem jich bylo víc než dvacet.

Tragikomická licitace nastala též při výběru řečníků. „Poklep měl původně jménem národa provést pouze stařičký učenec Jan Evangelista Purkyně, ale po tahanicích, do nichž zasáhli svými protesty i studenti, organizátoři couvli a rituál poklepu nakonec absolvovaly dva tucty osobností,“ konstatuje Josef Veselý ve svém rozhlasovém cyklu Toulky českou minulostí, v němž musel krkolomné stavbě divadla věnovat přes deset dílů.

Stejné jako všude

Dnes poklepový kámen najdou návštěvníci Národního divadla v suterénu, kde je zazděný spolu s ostatními. Zdi, z nichž nyní trčí jejich obrysy, ovšem rostly velmi pomalu. Po okázalé slavnosti, při níž se v průvodu od Karlína ke staveništi v květnu 1868 představili všichni, kteří v našem společenském životě něco znamenali, totiž opět nastalo období konfliktů a zdržování.

Podle plánů měly na celou neorenesanční stavbu inspirovanou pražským Letohrádkem královny Anny stačit tři roky. Stavitelé však měli problémy s odčerpáváním vody, s dodávkami materiálu, s navyšováním rozpočtu. Dva roky trvá, než se vůbec postaví sklep. Náklady rostou geometrickou řadou a šéf sboru Sladkovský musí nehotovou stavbu zastavit u České spořitelny, aby mohl zaplatit řemeslníky. Teprve v roce 1876 se začne montovat střecha a až další rok se sbor odhodlá vyhlásit konkurz na malířskou výzdobu. Vítěze porota vybere za další dva roky.

Vedení sboru se rozhádá, Zítkův ochránce Sladkovský rezignuje, střídá ho zakladatel Rieger. Ten je na Zítka mnohem přísnější. Na architekta míří kritika kvůli prodlužování a prodražování, ostré spory se vedou o kapacitu divadla, kterou je nutné navýšit o třetinu. Jan Neruda v Národních listech jízlivě poznamená: „A bude–li konečně jednou dostavěno, což se řadou nepředvídaných náhod přece snad může někdy přihodit, budou dávno mrtvi už i vnukové těch, kteří na divadlo přispívali proto, aby se v něm hrálo, a nikdo se nebude více pamatovat, proč byla budova ta vlastně vystavěna. Jde to s naší stavbou divadelní kupředu jako s českou politikou a jako se vším u nás.“

Optimismus po pádu Bachova absolutismu z české společnosti vyprchal, vystřídalo ho zklamání z rakousko-uherského vyrovnání, které české země odkázalo do opomíjené pozice. Rodící se politická scéna se pře, jestli usilovat o federaci, samostatnost, dualismus, nebo něco jiného. Problémy se stavbou Národního divadla jen prohlubují celkovou depresi sedmdesátých let. Zatímco ale většinu z kontroverzních událostí na staveništi si lze v dnešní době snadno představit, výběr umělců na výzdobu štědře dotované scény – později označených za „generaci Národního divadla“ – je aktuálně neuvěřitelný.

Porota řízená estetikem a zakladatelem sokolského hnutí Miroslavem Tyršem dává odvážně šanci mladičkým studentům pražské Akademie v čele s Mikolášem Alšem a Františkem Ženíškem, kterým je v době vyhlášení soutěže teprve 25, respektive 28 let. Zdejší malba prochází generační výměnou a komise intuitivně vycítí, že pokud práci svěří talentovanému dorostu, mohl by se odrazit ke skvostným výkonům.

Usilovně se pokračuje v národní sbírce. Dvě stě tisíc sice půjčuje spořitelna, tři sta tisíc věnuje zemský sněm a na divadlo se odvádí i speciální daň, náklady se však šplhají daleko přes milion. Sbírka doprovázená loterií svou podobou navazuje na průkopnickou podporu „dcery národa“ Zdenky Havlíčkové, na jejíž věno národ po smrti jejího skutečného otce Karla vybral přes 30 tisíc zlatých. Zítek ale potřebuje mnohem víc. A lidé kupodivu stále přispívají, přestože Evropa prochází hospodářskou krizí.

Finálně proinvestovaný jeden milion 815 tisíc zlatých do Národního divadla se k současným cenám těžko přepočítává. Když použijeme tehdejší průměrný úřednický plat 25 zlatých a postavíme ho proti nynějším 20 tisícům, vyjde nám hypotetická suma na úrovni jedné miliardy 452 milionů korun, což je proti jinému našemu národnímu stánku, předražené Sazka aréně za devět miliard, docela pakatel.

Celonárodní trapas

Divadlo je v roce 1881 po 13 letech až na pár detailů konečně hotové. Je to dlouhá doba, ale pokud si odmyslíme průtahy při přípravách, samotná realizace stavby není v dobovém kontextu zas tak výjimečná. Navlas stejně dlouho se stavěla (mnohem honosnější) pařížská Opera a jen o málo kratší byla výstavba (rovněž Zítkova) Rudolfina v Praze.

Zatímco pokládání základních kamenů Národního divadla je pojaté jako celonárodní slavnost, jeho otevření připomíná spíše celonárodní trapas. Staročeši totiž nechtějí čekat na oficiální ukončení prací a rozhodnou se divadlo předčasně otevřít při příležitosti návštěvy Prahy arcivévodou Rudolfem s chotí, belgickou princeznou Stefanií. Rieger chce být s Vídní zadobře a svým pozváním následníka trůnu hodlá zvýšit šance Čechů, že se jim v monarchii povede lépe.

Za dva roky by stavba měla být v kondici, v jaké byla naposledy při svém znovuotevření v roce 1883.

Tweetni to

Nápad vyvolá pozdvižení, ale nejde s ním už nic dělat. Jedenáctého června 1881 dorazí Rudolf (Stefanii je nevolno) do budovy ještě vonící nezaschlými barvami. Než zaznějí první tóny Smetanovy Libuše (skladatel na rozdíl od Zítka dodržel termín odevzdání, takže si na premiéru musel počkat devět let), provoz zahájí rakouská a belgická hymna. První česká scéna je zaplněná rakousko-uherskou honorací. Protesty proti Riegrově servilitě nejspíš zapříčiní, že Smetanu pořadatelé slavnosti nepozvou a Alše s Ženíškem i dalšími autory výzdoby budovy vyženou na „bidýlka“ na čtvrté galerii. Jako by tahle mrzutá atmosféra předznamenala to, co zanedlouho čeká Riegra, jemuž zkrachuje jeho metoda stálých ústupků vůči Němcům, se staročechy drtivě prohraje volby do Říšské rady a v roce 1891 skončí jako politická mrtvola.

Ještě rychlejší pád ale čeká samotné Národní divadlo. Už po dvou týdnech a 12 představeních je jeho provoz přerušen. Zítek chce využít léto k dokončení detailů v interiéru a opravám stavebních chyb. Navíc když vybuchne plyn v divadle v Nice, rozhodne se zlepšit i protipožární opatření. V jeho rámci nechá vyměnit uzemnění čtyř bleskosvodů na střeše. Právě tahle bezpečnostní úprava se paradoxně zaslouží o katastrofu Národního divadla.

Dva měsíce po otevření, 12. srpna 1881, vysypou řemeslníci letující hromosvody žhavé uhlíky z kamínek do okapu. Doutnající materiál se propálí až k dřevěnému krovu a v šest hodin večer vyšlehnou ze střechy plameny. Po dvou hodinách se celá konstrukce řítí do interiéru.

Postavíme to znovu

„Nejhůř dopadl strop, ten byl celý prolitý vodou. Ale lunety zase tak zasažené nebyly.“ Restaurátorka Petra Daňhelová si nasazuje helmu a stoupá po železném lešení ke stropu hlavního foyer Národního divadla. Plameny do nejkrásnějšího sálu sice v roce 1881 nepronikly, při hašení však místnost stejně dostala zabrat. Voda ze stropu smetla Ženíškův triptych, v němž olejovými barvami – v této souvislosti prorocky – namaloval svou vizi zlatého věku, úpadku a následného vzkříšení umění. Zato 14 Alšových lunet ve výklencích pod stropem zkázu divadla vydrželo.

14 dní se v divadle hrálo, než vyhořelo

Tweetni to

Nejznámější výjevy z tohoto cyklu Vlast, v němž slovanský hrdina putuje po našich mytických místech, prošly letos celkovým restaurováním. „Tyhle šrafury svědčí o tom, že tady pracovala přímo Alšova ruka,“ ukazuje Petra Daňhelová na shrbená záda bájného jezdce na koni, kterému bohyně smrti Morana ukazuje cestu k Žalovu, místu věčného odpočinku. U jiných lunet byl Aleš jen tvůrcem návrhů obrazů a na stěny je v divadle převedli jeho pomocníci. Zítkův tým byl před otevřením budovy v časové tísni, restaurátoři tak dnes v jednotlivých lunetách nacházejí rukopisy Soběslava Pinkase, Bohumíra Roubalíka či Jakuba Schikanedera.

52 tema09 R20 2013
52 tema09 R20 2013 • Autor: Respekt

Ještě větší honička ale nastala po ničivém požáru. V obecné představě zůstává obraz Národního divadla, z něhož zbyly jen obvodové zdi. Tak dramatická situace nebyla: nedotčené nezůstalo jen foyer, ale i celá severní strana budovy, opravit se snadno dala také sochařská výzdoba kromě dvou monumentálních Trig od Bohuslava Schnircha, jež celé stavbě dominují. Kvůli nestíhání termínu dokončení byly před otevřením divadla na střechu narychlo vyzdvihnuté v podobě křehkých modelů.

Že Češi chtějí divadlo postavit znovu, to bylo jednoznačné. Během pouhých dvou měsíců po katastrofě mezi sebou na opravy vybrali milion zlatých, dvaceti tisíci přispěl i císař František Josef I. Pojišťovna navíc zaplatila čtvrt milionu za škody. Problémy ovšem nastaly s projektem obnovy. Architekt Zítek dostával od divadelního sboru i veřejnosti co proto už při stavbě za odsouvání termínů a růst nákladů. Opravdu drtivá kritika ale přišla až po požáru, který mu byl dáván za vinu.

Zítek půl roku zdarma pracoval na plánech rekonstrukce. Sbor mu je dával neustále předělávat a nakonec se rozhodl, že na jeho práci raději bude dozírat vídeňský ateliér Fellner a Helmer. Podřízení se autorům brněnského německého Městského divadla (dnešní Mahenovo) bylo pro sebevědomého Zítka nepřijatelné. Z projektu odstoupil a sbor obratem oslovil jeho spolupracovníka Josefa Schulze, s nímž Zítek před rokem dokončil stavbu Rudolfina.

Praská to

Schulzův příchod do Národního divadla připomíná výměnu fotbalových trenérů. Co dříve nešlo, to najednou začalo fungovat. Napjatá atmosféra se provětrala a sbor se rozhodl novému architektovi práci co nejvíc usnadnit. Především mu povolil propojit vyhořelou budovu se stále stojícím Prozatímním divadlem, o což Zítek předtím marně žádal. Slabší to bylo se spoluprací s původním týmem. Aleš se Ženíškem se rozhádali a promáčený Ženíškův strop ve foyer přemaloval srbský výtvarník Janez Šubić. Shořelou Ženíškovu oponu zase nahradila (v námětu i provedení lepší) práce Vojtěcha Hynaise. Pracovalo se v obrovském tempu, takže už na podzim 1883 se Národní divadlo nad Vltavou znovu tyčilo v celé své kráse.

Osmnáctého listopadu zahájilo novou éru opět Smetanovou Libuší. Tentokrát na slavnost nepozvali Zítka, jako by chtěli symbolicky říct, kdo že to může za dva roky starou zkázu. Traduje se, že ačkoli bydlel hned naproti přes řeku a na „své“ divadlo se díval z okna bytu, následující čtvrtstoletí do něj odmítal vkročit. Restaurátorka Petra Daňhelová podobným mýtům moc nevěří, z dokumentů je zřejmé, že Schulz opravy se Zítkem celou dobu konzultoval. Ale jak říká, za těch sedm let, co v divadle pracuje, se člověk s takovými historkami chtě nechtě musí neustále setkávat. Celá stavba je jimi totiž vzhledem ke své barvité historii doslova protkaná.

Restaurátory v roce 2013 však trápí záludnější věci, které tu prorůstají zdmi: tektonické praskliny. Jedna z nich vede skrz foyer s Alšovými lunetami. Drobná puklina začíná na jižní zdi, šplhá ke stropu a přes něj pokračuje na druhou stranu k Národní třídě. Co ji tu vytvořilo? „Počkejte si chvíli,“ říká na lešení Daňhelová, a když pak zanedlouho projede kolem tramvaj, celá budova se lehce otřese.

52 tema02 cudlin R20 2013
52 tema02 cudlin R20 2013 • Autor: Respekt

Současnou nestabilitu Národního divadla nezapříčinil ani architekt Zítek, ani jeho následovník Schulz. Může za ni masivní podbetonování celé budovy, ke kterému došlo v osmdesátých letech minulého století během generální rekonstrukce. Komunisté sice nedali na zlatou kapličku dopustit a příběh o lidových sbírkách, z nichž byla z valné části vystavěna, patřil k jejich nejpopulárnějším dějinným kapitolám. Jenže kvůli betonovému podzemí, do kterého při rekonstrukci umístili technické zázemí scény, teď divadlu schází dřívější pružnost a trpí každým otřesem.

K tomu nejméně očekávanému došlo začátkem letošního května. Když v sousední Divadelní ulici vybuchl plyn a tlaková vlna vyrazila skleněný vchod do Nové scény, šéf malířů-restaurátorů Tomáš Záhoř se okamžitě běžel podívat, jak dopadlo historické foyer. „To víte, že se mi ulevilo, když jsem viděl, že se malbám nic nestalo.“ Byl by to další smutný paradox téhle stavby. Díky daru mecenášky Dadji Altenburg-Kohlové se konečně v Národním divadle precizně restauruje nejstarší výzdoba a třeba na Alšově lunetě s hlídkou střežící šumavské hvozdy můžeme poprvé od dávného požáru vidět bílý sníh, který byl desetiletí pokryt nánosy špíny. A teď by práce přišla vniveč. Výbuchu tentokrát naštěstí divadlo odolalo.

Mlhavý pohled

Když člověk stoupá po lešení nad Národní třídou, zblízka vidí detailní výzdobu vstupu do divadla, jejíž rafinovanost může při zběžném pohledu z ulice přehlédnout. Fasáda je pokrytá postavami české a divadelní mytologie, je tu Lumír i Záboj, Drama i Opera, andělíčci i dráčci, úplně nahoře pak obě Trigy. Restaurátoři nyní postupně zatmelují každou díru, která se tu kdy vytvořila. Nejvíc času jim ale zabere práce na nenápadném zadním traktu budovy. Při připojování Prozatímního divadla k nové stavbě totiž architekt Schulz dost šetřil a nekvalitní omítka už dávno vzdala svůj boj se zubem času.

52 tema04 R20 2013
52 tema04 R20 2013 • Autor: Respekt

Co se týče své podoby, za dva roky by mělo být Národní divadlo po skončení oprav v kondici, v jaké bylo naposledy v roce 1883 při svém znovuotevření. Co se týče jeho obsahu, tady je pohled do budoucnosti stejně mlhavý jako obzor ztrácející se krajiny na Alšově lunetě Žalov. K čemu je nám vlastně Národní divadlo v globalizované době, kdy pojem „národní“ v umění naprosto ztratil svůj význam? Příběh hledání odpovědi na tuto otázku bude možná podobně komplikovaný, jako byl vznik téhle fascinující stavby na břehu Vltavy.

Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na opravy@respekt.cz.
Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.

Jan H. Vitvar

redaktor, Kultura

Jan H. Vitvar
Přečtěte si více článků od tohoto autora/autorky. Napsal/a jich celkem 1830

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte