Myši poezie

Klestím si namáhavě cestu teoretickým literárněvědným textem o stavbě moderního románu a myslím na svoji dávnou radost a touhu lehat ve starých přírodopisech, která se v předjaří vždy spolehlivě vystupňuje. Chodívám pro tuto radost do antikvariátů nebo do kufrů pod postelí, kde takové knihy spočívají, protože byly shledány jako nepoužívané, ba nepoužitelné – věda přece postupuje tak rychle kupředu, že většina faktů v těch knihách je dávno zastaralá a překonaná novými nálezy a objevy. To, co v nich zastaralé ovšem není a nikdy asi nebude, je povaha poezie, tedy vzrušení z tajemství světa, jež lze v textu dobře cítit a které umí být vyjádřeno okouzlujícími obrazy, jež kdysi do vědeckého textu rovnomocně patřily. Pravé kouzlo takových pojednání spočívá právě v tom, jak se vědecká exaktnost úchvatně doplňuje s básnickou představivostí, jak si nepřekáží, ba naopak společnými silami činí z četby skutečný zážitek. Jeden nezapomenutelný příklad za všechny – když otevřete Atlas hub od známé autorské dvojice Pilát-Ušák, u muchomůrky zelené se dočtete: „Amanitin je tak prudce jedovatý, že 1/200 mg usmrtí myš ve 2 až 3 dnech. Je to dávka tak nepatrná, že množství jedu, které bychom nabrali na špičku nože (o váze 1/2 g), usmrtilo by 100 000 myší; seřazeny za sebou by utvořily řadu 18 km dlouhou, podle níž bychom si…