Kultura Knihy

Nícení

Román o tom, proč je na člověku nejcennější zranitelnost

54 R13 niceni
54 R13 niceni • Autor: Respekt

Kam hodná děvčata dovede myšlenková důslednost? Je něco nebezpečnějšího než bezbřehý altruismus? A lze se vymanit z opakování vzorců rodového chování? Román Nícení je výpovědí o jednom osobnostním zrání, které troskotá na důsledném uplatňování ideálů. Nejen tématem ale patří mezi texty, jež to svým čtenářům neulehčují. Svévolně rezignuje na strukturu klasického vyprávění, nenese ho příběh s přehlednou zápletkou ani několik postav jako živých, jen promluvit. A přesto je debut Ivany Myškové, mladé redaktorky Českého rozhlasu 3 – Vltavy, kde natáčí rozhovory a reportáže z literárního dění, čtivý a zábavný a jeho bizarní postavy uhrančivé.

Reklama
Reklama

Peklo hodných lidí

Podivnost téhle knihy začíná dokonce dřív než samotný text. Například drobná anotace na obálce, pod kterou je podepsaná spisovatelka Alexandra Berková, jež zemřela v roce 2008. Šifra s jednoduchým klíčem. Nícení si na vydání důkladně počkalo, jak už se rukopisům začínajících autorů bez jednoznačného potenciálu bestselleru často stává.

Román sleduje zrání Hermíny, která do textu vtrhne plná ideálů, snílkovství, svobodomyslnosti a štítivého odporu ke všemu konformnímu a zkostnatělému. V drobných úvahách, monolozích, snech, dopisech idealizovanému Jakubovi a přítelkyni Elvíře předvádí své vidění světa, které je natolik výrazné, že není třeba, aby se toho kolem postavy příliš mnoho dělo. Hermína vidí, slyší a glosuje. Ke chvále imaginace, spontánnosti a k obžalobě dospělosti jí stačí občas někoho zahlédnout, tu celého, tu jen zátylek, zaslechnout dialog, případně listovat encyklopedií ptáků.

Když se Hermína dozví o zvyku kajčích matek rvát si zobákem peří z hrudi a vystýlat jím hnízda, okamžitě v ostentativním sebeobětování poznává vzorec chování rodičů, především matky, která je prototypem trpitelky. Upracovaná a zničená se vymyká možnostem úlevy, protože k životu potřebuje do roztrhání těla dopřávat to nejlepší své rodině, jež nic takového nežádá, ba o to vyloženě nestojí. Vnucování domnělého dobra a dušení nadměrnou péčí se zhmotňuje ve skvělých pasážích s nádechem absurdního dramatu. Například když rodina při večeři rozehrává oblíbenou hru, kdo bude jíst ještě starý a kdo už čerstvý chleba, a ve zrychlujícím se sledu stále ostřejších replik si přehazuje patky a krajíčky z talíře na talíř. „Je to peklo – žít s tak hodnými lidmi.“

Aktivní mysl, kolabující tělo

Na začátku knihy je vysokoškolačka Hermína naivním dítětem, snivou éterickou vílou, nápaditou, zlobivou a z podstaty věci lehce patetickou. Definuje ji touha inscenovat, pohrdat a zachraňovat. „Přes cestu mi leží smutný pán. Kdo mi to pořád hází smutné pány pod nohy?“ A někdy během sto padesáti stránek vytříbených jazykových her, hříček a hraček, vztahových mikroscén a společenských skečů se pozvolna mění v obraz své matky, jehož život je plně řízený snahou všem vyhovět, nikoho se nedotknout, nezranit, naplnit očekávání. Marně ji ve snu varuje vysněný Jakub: „Není žádoucí, abyste se pro mě přetrhla.“ Za cenu rezignace na vlastní autenticitu důsledně naplňuje vštěpovaný ideál hodného děvčete a propadá kajčí genetické dispozici. Jen je k vlastní bolesti, podobně jako aktivní mysl uzavřená v kolabujícím těle, ještě schopná celou situaci reflektovat.

Vývoj postavy je v textu nenápadný, záměrně zachycený jako přirozený a logický. Dívka si zachovává svěžest myšlení a vtip, její rozklady jsou stále stejně podmanivé, pouze najednou nehájí spontaneitu a originalitu, ale ve jménu nutnosti a závazků pokrytecké chování a definitivní sebepopření. Během příběhu přitom nelze vystopovat žádný bod zlomu, mezní situaci, Nícení je románem bez klíčových scén. A v tom je jeho síla. Nevypovídá o následcích jednoho špatného rozhodnutí nebo zásadního selhání, jen o dobré snaze, která stejně způsobuje odumírání. Mohlo to vůbec dopadnout jinak? vnucuje se otázka. Je možné se kritikou a reflexí oprostit od instinktivního lnutí k mateřskému příkladu a odrodit se hnízdu? Ne nadarmo se matka jmenuje v textu Předobraz. A bylo by vůbec správné se odrodit za cenu zranění a odmítnutí nejbližších? Knihu tak lze číst jako obžalobu bezbřehého altruismu. Touha naplnit osud dobré víly, jež nikomu neublíží a nic neodepře, dovede Hermínu až k vzývání ideálu dokonalé děvky, a nadto ještě k výčitkám, že mu není schopná v plnosti dostát. Jednotlivci si ji totiž nárokují a brzdí její spasitelnou misi. Průrva mezi životem navenek a životem uvnitř se prohlubuje s každým pohybem. Každý čin mesiášské víly je skutkem milosrdné lži, od kterého uvnitř existuje odstup. Má ještě její povrch něco společného s jejím nitrem? Mají altruisté osobní integritu?

Poražení polobozi

Ani přes absenci jednoznačné dějové linky a přes hladinku trvalé čtenářské dezorientace Nícení nenudí, a to ani v abstraktnějších filozofujících pasážích. Dynamiku vnáší humor, kniha je nabitá situační komikou – jak ve výstavbě groteskních situací, tak v práci s jazykem, ve které autorka nezapře spřízněnost s texty již zmiňované Alexandry Berkové. Vedle současných nejúspěšnějších titulů začínajících českých prozaiček působí subtilní text Ivany Myškové jako zjevení. Místo volánů dobových reálií Vyhnání Gerty SchnirchŽítkovských bohyní Kateřiny Tučkové a místo lapidární autentičnosti Zmizet či Marty v roce vetřelce Petry Soukupové se najednou setkáváme s otevřeně stylizovanou a záměrně subjektivizovanou prózou. Její ambicí není přesně odposlechnout, detailně obkreslit a vybarvit, ale naopak karikovat, měnit proporce, střídat nasvícení, variovat a parodovat.

Nalíčené postavy tu nepotřebují realistické kulisy, stojí na prázdném jevišti, které o to intenzivněji strhává pozornost k tomu, co se děje v jeho středu. Text je opravdu trochu divadelní, je přiznaně artistní, což jsou kategorie, s nimiž výše zmiňované velké romány vůbec nepracují. Přirozenost stranou, volají aliterace, novotvary, aluze, doslova chápané metafory a zahlcují text jazykovými asociacemi, někdy geniálními, jindy svévolnými.

Text je zkrátka otevřeným tápáním po výrazu, po optimálním vyjádření tématu. „Zranitelnost je na člověku to nejcennější,“ říká Hermína na prvních stránkách románu, „zranitelnost, o níž můžeme vypovídat. A není právě to úlohou umění?“ Zatímco postava v knize ohledává dospělý život, autorka ohledává možnosti literárního textu. Dva paralelní neoddělitelné příběhy, které stojí za to v knize sledovat. Snad by byl nějaký osvědčený úhledný narativ pro prvotinu a začátek budování literární nesmrtelnosti bezpečnější. Tomu se však Hermína nemůže než vysmát: „Nesmrtelní polobozi jsou ti poražení.“

Autorka je spisovatelka.

Ivana Myšková: Nícení
Fra, 168 stran

Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte