O NUCENÉ PRÁCI

RESPEKT 50/2012

 Jako mladí bychom si měli starých moudrých lidí nesmírně vážit. Ti starší moudří by však měli dávat pozor, aby jejich moudrost nesklouzávala k mudrlantství.

Lidé mojí generace, kteří prožili většinu života ve svobodné společnosti (současní studenti vysokých škol), mají, aspoň tomu věřím, jiná měřítka. Nucené práce za komunis­mu byly bezesporu nepředstavitelně hrozné. To ale zároveň neznamená, že cokoli lepšího je dobré. Ani to neznamená, že ti, kdo nezažili komunismus, si jako největší projev nesvobody dovedou představit zaracha u televize či počítače. Vyvozovat to na základě jedné diskuse se studenty je příliš snadné.


Nucená práce – jakkoli tento výraz nabyl v běhu dějin různých významů – je především velmi doslovné spojení odvozené od „nutit někoho pracovat“. Koncept podpory v nezaměstnanosti funguje v rozvinutých zemích mnoho let jako pomoc lidem, kteří přišli o práci, aby si mohli důstojně najít práci novou a také aby na to měli čas. Už z podstaty toho, že jde o podporu, by se neměla objevovat otázka „a co za to?“. Ústavní soud rozhodl naprosto správně. Je výborné, že tuto instituci máme.

Sebastian Kantor

ZÁHADA SVOBODNÉ VŮLE

RESPEKT 50/2012

Přijde mi fascinující, kolik autorit v oblasti psychiatrie/psychologie/neurologie propadá ze zjištění, že naše rozhodnutí jsou utvářena dřív, než se vědomě rozhodneme, existenciální úzkosti. Nechci přehnaně generalizovat, ale dost možná je to dáno odtržeností a jakýmsi zahleděním jednotlivých oborů bádání do sebe samých. Teze „je-li to tak, nerozhodujeme my“ mi přijde dost zkreslující. Co se totiž rozumí tím „my“, respektive „já“, co je jeho základem? Vždyť rozhodnutí jsou nadále utvářena v našem mozku. Docela samozřejmý fakt, že rozhodnutí se vytváří i mimo výseč vědomého myšlení, nepřesouvá těžiště rozhodování někam mimo nás. Stačí se zamyslet nad jednou z nejzákladnějších činností – chůzí. Když jdeme, taky vědomě neformulujeme příkaz každému jednotlivému svalu, nerozhodujeme se o každém dílčím pohybu, ale prostě jdeme.

Velice zajímavě se k této problematice vyjadřuje Alan Watts v knize Cesta zenu (http://www.pknihy.cz/knihy/005334/Cesta-zenu.html). Dovolávat se argumentů filozofa a religionisty může v korektní vědecké diskusi budit úsměv, nicméně, jak píše filozof Arne Næss, objektivní vědecké poznatky nám pouze sdělují fakta o skutečnosti, aniž by je hodnotily na škále dobré–špatné. To je pak věcí filozofie. Kniha je zajímavá z toho pohledu, že právě problematiku existence já a svobodné vůle ukazuje jako jeden ze stěžejních prvků zenového výcviku. Autor jen na základě znalosti dálnovýchodních učení a introspekce dovozuje, že myšlenky se vynořují odnikud a že podobné je to i s rozhodováním. Pokud bych se rozhodoval „svobodně a volně“, nikdy se nerozhodnu, protože skutečnému rozhodnutí by muselo předcházet rozhodnutí se rozhodnout a tak donekonečna. Rozhodnutí se prostě stane.

Nezmiňuju to proto, abych se vědě pošklebovat za její zpožděnost, ale proto, že v zenové filozofii je detailně rozpracovaný pohled na svět, kde člověku chybí „svobodná vůle“. Určitě to nejsou žádné pesimistické vyhlídky, a tak bych se vůbec nebál nějakých neblahých změn architektury společenského řádu. Poznání, že naše vědomí se ztrácí někde, kam ho nemůžeme následovat, může naopak vést k rozmazání uměle narýsovaných hranic mezi individuálním já, já ostatních lidí, celou přírodou atd. Humanistický efekt tohoto zvratu v pojmových základech našeho uvažování by byl nepochybný. Zahrneme-li do našeho individuálního já i naše okolí v nejširším slova smyslu, těžko pak budeme například devastovat životní prostředí, když bychom tím vlastně ubližovali sobě samým.

Aleš Vyhnánek

 

SPOJOVÁNÍ ZAČÍNÁ, ZATÍM BEZ ČESKA

RESPEKT 51–52/2012

V obecné rovině prospěšnosti větší integrace EU, aniž by tato měla „politický národ“, se s panem Macháčkem neshodnu, tak několik konkrétních připomínek či dotazů: V případě Španělska a Irska hospodařily státy velmi rozumně (souhlasím) a problém vznikl „nasekáním dluhů“ ne bank, ale osob a firem, které si v bankách vypůjčily a vinou splasknutí bubliny nemají na splácení a i zástava pozbyla valné části ceny. Protože to zachraňoval stát, má to dopad na státní rozpočty. Otázka je, zda se jedná o „nezodpovědnost soukromníků“, nebo zda byla bublina způsobena působením eurozóny, která – jak známo – není optimální měnovou zónou a „cena“ peněz, eura, byla nastavena pro jiné státy (Německo) a peníze tak nebyly pro Irsko a Španělsko příliš „levné“, což je příčina vzniku „bubliny“. Za normálních okolností by to řešila státní emisní banka „zdražením“ peněz. Jak podobnému případu zabrání do budoucna onen plánovaný bankovní dozor? Hodnocením půjček v jednotlivých bankách?

Druhá věc, naše banky. Pan Macháček píše, že hospodaří dobře, ale neví, zda to přičíst místnímu managementu, nebo místní regulaci. Neobává se vůbec „zlého cizáka“, který by se „mohl zmocnit úspor“. Pominu-li zbytečně emotivní tón a zbytečné řeči o mandelince, jak je vysvětlitelné, že oni zahraniční vlastníci, podle pana Macháčka „cizáci“, obvykle doma tak dobře nehospodaří a „matky“ našich bank mají doma dost značné problémy? Že by špatný vliv eurozóny, která u nás není, že by rozdíly v dohledu a ten náš byl lepší? Nebo jen prostě lepší management a odevzdanější vkladatelé (snášející vysoké poplatky)? Každopádně se mi věc nejeví zdaleka tak jednoznačně jako (nekriticky) nadšenému Evropanovi.

Karel Šebesta

 

PROČ BY FRANZ NEMĚL BÝT PREZIDENT

RESPEKT 51–52/2012

Respekt považuji za nejlepší tiskovinu na českém trhu. Většina článků je mi názorově blízkých, někdy bych s vámi sice polemizoval, ale váš článek o Franzovi mně doslova vyrazil dech.

Váš časopis uznává prezidenta Havla a ten snad také nebyl politický prezident, jakého se v článku dožadujete. Není u prezidenta důležitější důraz na morálku a kulturnost než jeho politická zkušenost? Volba Franze by byla navíc výsledkem té občanské angažovanosti, jež nám schází a kterou i váš časopis povzbuzuje. Neberu vám názor, že jsou lepší kandidáti, ale vaše argumentace proti Franzovi je nekonzistentní s vašimi jinými názory a přijde mně neupřímná. Já bych osobně raději na Hradě viděl pana Franze než jiné kandidáty (Zemana, Fischera). A to by ještě možná přišel při jeho volbě bonus v podobě emigrace nynějšího prezidenta Klause.

Zdeněk Katzer, Rosice

Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na opravy@respekt.cz.
Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte