Používáte nástroj pro blokování reklamy. Příjmy z reklamy umožňují naši existenci.
Podpořte nás a nástroj pro tento web vypněte (návod). Nebo si pořiďte předplatné a reklama se vám nebude zobrazovat. (E-shop)

Obtěžuje vás reklama?
Předplatitelům ji nezobrazujeme.

Reklama
 
Miloš Forman Miloš Forman • Autor: Milan Jaroš
Kultura Téma

Neodolatelné kouzlo Miloše Formana

Zemřel český režisér, který objevil Ameriku

Ve věku 86 let zemřel po krátké nemoci režisér Miloš Forman. V této souvislosti odemykáme téma z roku 2012 a také recenzi knižního rozhovoru, který s režisérem vedl Bohdan Sláma.

2012-07-film,forman,oscar
Autor: Ilustrace - Pavel Reisenauer

•••

Na pódium, kde právě zaznělo jeho jméno, se muž s ustupujícím účesem a kotletami rozbíhá skoro poklusem. V hledišti Dorothy Chandler Pavilion v Los Angeles se do úsměvů a potlesku nutí poražení konkurenti: Federico Fellini, Robert Altman, Sydney Lumet a Stanley Kubrick. Píše se 29. březen 1976 a čtyřiačtyřicetiletý Miloš Forman, který se při děkovné řeči dojatě drbe na nose a očima hledá oporu kdesi na stropě, před pár vteřinami dostal Oscara za režii filmu Přelet nad kukaččím hnízdem.

Reklama
Reklama
Reklama

V projevu zmiňuje dva důvody, proč se ocitl na místě, na které mnoho jeho vynikajících kolegů nikdy nedosáhne. „Akademie ocenila skutečnost, že jsem loni strávil víc času v ústavu pro duševně choré než ostatní,“ žertuje s odkazem na prostředí svého filmu. „Druhý důvod je, že Amerika je pořád velká, pohostinná a otevřená země.“

Je to pečlivě vystavěné poděkování: Forman nejdříve ironicky shodí sama sebe, aby si připravil půdu pro kouzelně upřímný hold splněnému americkému snu. Země, v níž se pohybuje se zelenou kartou a jejímž občanem se stane až příští rok, čerpá část své síly právě z příběhů imigrantů, kteří přišli z neutěšených poměrů a až tady se dostali ve svém oboru na vrchol.

52_tema00_R07_2012_s.jpg
52_tema00_R07_2012_s.jpg

Při Formanovi, který tuto sobotu ve svém venkovském domě v Connecticutu oslaví osmdesátiny, stály v důležitých milnících kariéry přitažlivost Československa šedesátých let a světový zájem o filmařskou novou vlnu, již formoval se svými vrstevníky před ruskou okupací. A nezanedbatelný kus štěstí. Ale to prý přeje připraveným a k nim tento usměvavý a přátelský muž vždy patřil.

Na jeho osudu je kromě schopnosti vybudovat okolo sebe tým snů fascinující především umanutost člověka bažícího po opravdovém úspěchu. Tomu byl Forman v šedesátých a sedmdesátých letech schopen obětovat to, co nikdo z talentů tehdejší silné české filmové generace. Už od úspěchu svých prvních filmů se systematicky odpoutával od pohodlí přízně domácího publika a po srpnu 1968 byl schopen jít za svým cílem cestou chudoby, nejistoty i odloučení od rodiny. 

Státní cena

Při popisu Formanova dobrodružství nelze pominout, že ve dvanácti letech už neměl ani jednoho rodiče. Otce Rudolfa, povoláním pedagoga, zavraždili nacisté v Buchenwaldu kvůli činnosti v odbojové skupině, matku Annu, která řídila hotel poblíž Máchova jezera, odvedlo malému Milošovi gestapo přímo před očima a později zahynula v Osvětimi. Chlapec potom strávil zbytek války po příbuzných a ve Formanově autobiografii Co já vím?, kterou sepsal Jan Novák, se píše, že dočasné pobyty v různých domácnostech s kufrem neustále připraveným k zabalení v něm vyvinuly dvě zásadní, zdánlivě protikladné psychologické tendence, jež mu pomohly v kariéře.

Touhu „být v čemkoli jednička“, kterou podnítil především slavný triumf staršího bratra Pavla, jenž na turnaji v rodné Čáslavi ještě ve třicátých letech jako jediný z třiceti zúčastněných šachistů porazil v simultánce kubánského šachistu světového jména Josého Raúla Capablanku. A touhu nedělat svým dobrodincům problémy, která se mu hodí v budoucích letech při vyjednávání se stranickými funkcionáři a později v exilu s producenty, ale také s herci a celým štábem.

https://video.aktualne.cz/ze-sveta/lid-versus-larry-flynt-i-hori-ma-panenko-pripomente-si-filmy/r~59410a823fc311e8bacfac1f6b220ee8/

Dveře do světa mu pootevřel v roce 1965 snímek Lásky jedné plavovlásky, příběh krásné dělnice Anduly (Hana Brejchová), která nepozvána přijíždí za svou domnělou láskou, lehkomyslným hudebníkem Mildou (Vladimír Pucholt). Československá nová vlna právě začíná být v mezinárodním měřítku mimořádným pojmem. Žánrově oscilovala od podobenství Pavla Juráčka či Jana Němce po autentické sondy do života obyčejných lidí, kterými bodovalo trio Forman, Passer a Papoušek.

Forman jezdil s filmem po největších světových festivalech a neproměnil s ním nominaci na Oscara za nejlepší zahraniční film. Doma byl úspěšnější: získal Státní cenu Klementa Gottwalda. Posměch nejlepšího kamaráda Ivana Passera mu vynahradila obálka s dvaceti tisíci korunami, která tehdy znamenala skoro roční příjem. Jenže domácí papaláši si penězi jeho vděk nezískali.

Na Hollywood

Forman byl sice na začátku, ale po třech natočených filmech ho ovládl pocit, že doma dosáhl všeho, čeho chtěl, a začal se rozhlížet po zakázkách ve světě. Cesta za úspěchem však začala slepou odbočkou v Itálii. Forman se dvakrát spálil s italským producentem Carlem Pontim. Nejprve se v roce 1966 nechal s Passerem a Papouškem pozvat do Itálie a tam pracovali na scénáři o bohatém Američanovi, který přijede do Tater na odstřel posledního žijícího medvěda. Ponti byl podle vzpomínek českých filmařů lstivý arogantní člověk trápící dychtivé autory nesmyslnými a ponižujícími požadavky.

52_tema01_R07_2012.jpg
52_tema01_R07_2012.jpg

Ani to neodradilo Formana a spol. od toho, aby nekývli na jeho finanční účast na filmu Hoří, má panenko. Ponti přijel až na pracovní projekci, po jejím skončení beze slova opustil sál a pak vzkázal, že bude chtít svých osmdesát tisíc dolarů nazpátek kvůli nedodržení smlouvy. Film byl o dvě minuty kratší, než stálo v jakémsi dodatku smlouvy. Neoficiálně šlo o to, že skvělá satira z prostředí hasičského bálu podle Pontiho urážela obyčejného člověka, čímž se producent vzácně shodoval se stranickými aparátčíky, kteří film hned v létě 1967 zavřeli do trezoru. Hrozba postihu za dluh zmobilizovala Formana natolik, že na právě probíhajícím festivalu ve francouzském Annecy přesvědčil tamní filmaře v čele s Claudem Berrim, aby na film udělali sbírku a odkoupili od českého Filmexportu Pontiho práva na zahraniční uvedení filmu.

Začátek roku 1968 se v Československu nese ve znamení plané naděje na politické změny. Miloš Forman se ale v pražském jaru neangažuje: tráví první měsíce roku v New Yorku se smlouvou od studia Paramount v kapse a smělým plánem dobýt Hollywood. Zajišťuje mu ji sám šéf koncernu Gulf & Western Charlie Bluhdorn, vlastnící mimo jiné i ono velké filmové studio: selfmademan, který se jako dítě dostal do Států z hitlerovského Rakouska a celý život cítil potřebu pomáhat přistěhovalcům jako on sám.

Formanovi pomáhá otevírat dveře charisma, s nímž snadno navazuje přátelství i s těmi nejvlivnějšími lidmi v branži. Češi navíc byli v té době ve Státech skutečně v kurzu. „Už někdy hluboko v šedesátých letech kontaktoval Formana na newyorském festivalu jeho pozdější celoživotní agent Robby Lantz,“ upozorňuje Jan Novák na instinkt obchodníka, který si zelenáče z komunistického bloku prozíravě přiřadil do portfolia ke jménům, jako byli dramatik Tennessee Williams, skladatel Leonard Bernstein nebo herci Elizabeth Taylorová a Richard Burton.

52_tema14_R07_2012_s.jpg
52_tema14_R07_2012_s.jpg

Existenciální luxus

Forman se ubytuje v kultovním Hotelu Chelsea, který je azylem bezprizorních celebrit, a přizve ke spolupráci jednoho ze svých francouzských přátel Jeana-Clauda Carrièra, scenáristu, jehož hvězda rychle stoupá díky tomu, že se podílel na filmech španělského klasika Luise Buñuela. I ve Státech bouřlivé jaro táhne oba mladé Evropany mezi hippies. Snaží se rozepisovat scénář budoucího Formanova amerického debutu Taking Off: příběh dívky ze středostavovské rodiny, která utíká z domova mezi květinové děti. Nasávají na ulicích a bohémských večírcích atmosféru New Yorku se všemi jeho lákadly, pracují na své lámané angličtině a snaží se zkoumat subkulturu, o níž chtějí psát.

Jenže komunikace amatérských antropologů z východu se zamlklými melancholickými vlasáči trousícími pološeptem jednoduché věty v nesrozumitelném slangu připomíná blízká setkání třetího druhu. „Viděl jsem v nich něco, co mi bylo drahé: svobodu,“ vzpomíná Forman po letech v britském dokumentu Miloš Forman – americká léta (který tuto sobotu uvádí Česká televize). „Zároveň nás dost nudili. Celé dny se válejí na karimatkách, kouří trávu, čumí do stropu, večer se vydají do ulic a žebrají, aby si mohli koupit něco k jídlu a marihuanu, a pak si jdou zas lehnout a koukat do stropu,“ dodává s tím, že ho mnohem víc zajímali jejich rodiče, jimž byl věkově blíž a jejichž skepticismu rozuměl.

https://video.aktualne.cz/zabijak-kamila-fily/tv-ovladac-hori-ma-panenko-je-nejostrejsi-formanuv-film/r~833c96a41e1611e8b8efac1f6b220ee8/

Deziluze z revolučního roku 1968 čekala na Formana i ve Francii, kam se s Carrièrem přemisťují kvůli účasti na květnovém festivalu v Cannes. Byl to pro Československo vůbec nejsilnější rok v historii festivalu: kromě Formanova Hoří, má panenko se tu o Zlatou palmu ucházeli i Jan Němec s filmem O slavnosti a hostech a Jiří Menzel s Ostře sledovanými vlaky. Jenže i do tohoto uzavřeného mikrosvěta zabývajícího se obyčejně jen a jen filmy vtrhla revoluční nálada z Paříže, kde se studenti střetli s policií a na ulicích se začaly stavět barikády. Místo projekcí se i v Cannes začínají obsazovat projekční sály, místo filmů probíhají debaty, filmaři ze solidarity opouštějí poroty.

Ve Formanovi se to muselo pěkně mlátit. Po ocenění z Cannes toužil a revoluční nálady ve francouzské společnosti, jejíž mládí se v touze po větší sociální, kulturní i sexuální svobodě bouřilo proti konzervativnímu establishmentu, s ním nic nedělaly. Ale v Cannes si na jedné z bouřlivých schůzí vzal slovo a sdělil, že i když nechápe důvod celého pozdvižení, přidává se ze solidarity k francouzským kolegům.

Filmař Jan Němec popisuje v povídkové sbírce Nepodávej ruku číšníkovi festival, který byl nakonec skutečně zrušen, jako bujarý mejdan a revoluční shon mu v kocovině utkvěl v hlavě takto: „Vběhli jsme do festivalového kina, kde Jean-Luc Godard mlátil filmové fanoušky po hlavách mikrofonem, připraveným k úvodnímu filmu soutěžního promítání. Jiný výtečník nožem rozřezával promítací plátno. Francouzští filmoví revolucionáři, kteří toho roku neměli svou tvorbou světu co nabídnout, přesvědčili na schůzi své kolegy, aby odhlásili filmy ze soutěže. Forman měl v té době už s Francouzi smlouvu, odhlásil proto svůj film a v dobré vůli též můj,“ píše Němec.

„Tohle je přesně důkaz Formanova diplomatického talentu, nebo jak to nazvat,“ upřesňuje autor vzpomínek dnes do telefonu. „Bitva byla u konce, a tak se přiklonil k vítězům. Věděl, že jeho francouzští přátelé si to budou pamatovat.“ Miloš Forman koneckonců sám tuto svou povahovou vlastnost co nejméně lidi kolem sebe a obzvlášť své kamarády dráždit dává v Co já vím? do souvislosti se svou zkušeností sirotka: „Přišel jsem na to, že bouřit se a dělat kravál je obrovský existenciální luxus.“

52_tema12_R07_2012_s.jpg
52_tema12_R07_2012_s.jpg

Nový směr

Zprávy o ruské invazi dostihují Formana v Paříži. Organizuje okamžitě akci na záchranu manželky, zpěvačky a herečky Věry Křesadlové a čtyřletých dvojčat Petra a Matěje. Producenti Claude Berri a Jean-Pierre Rassam se hned druhý den ráno vydávají v autě půjčeného od Françoise Truffauta do okupované země a jejich mise je úspěšná. Ve Francii se ale Formanovo manželství ocitá na křižovatce: Věře se stýská po rodičích, kamarádech i kariéře v Semaforu a rozhodne se i s dětmi vrátit. Pro Formana to nepřichází v úvahu. Má americké vízum, takže se nemusí zatím trápit statusem emigranta a Československo občas navštěvuje. Naposledy se doma za rodinou stavuje ještě na Vánoce 1970.

V New Yorku bydlí společně s Ivanem Passerem v zastrčeném domečku v Greenwich Village. Dům má číslo 7 ½, protože je schovaný za dvorkem, ke kterému se jde úzkým tunelem mezi předními domy přezdívaným myší díra. Brzy se ze čtyřpatrového domku, v němž jsou všechny zdi a skříňky oblepeny papírky s anglickými slovíčky a frázemi, stává oblíbené místo. Dramatik John Guare, který se podílel na poslední verzi Taking Off, tvrdil, že pokaždé, když se ocitl v této oáze klidu, měl pocit, že opustil Ameriku a vstoupil na půdu avantgardní Bohémie, kde záleží jen na tom, co člověk čte a pije.

Forman se pilně věnuje pilování svého prvního scénáře. Potom ale přichází šok. Odpovědným lidem ve studiu Paramount se dílo nelíbí. Díky klauzuli ve smlouvě si ho může vykoupit zpátky po odečtení nákladů. Ocitá se ze dne na den v nezáviděníhodné situaci. Bez práce, zhrzený z odmítnutí a se sto čtyřiceti tisíci dolarů v minusu. „Ráno jsem zjistil, že nemůžu vylézt z postele. Zkusil jsem vstát a kolena se mi podlamovala. Svaly mě bolely a klouby brněly. Věděl jsem, že se z té postele už nikdy nechci zvednout,“ popisuje v knize Co já vím?. Deprese je silnější než u Pontiho v Římě: trvá tři měsíce a na jejím zvládnutí má největší podíl věrný přítel Ivan Passer. Vyptává se Formana na symptomy, chodí místo něj k psychiatrovi a předává mu jeho rady.

Mezitím přichází závan změn i do Hollywoodu a Formanovi to hraje do not. Bezstarostná jízda (1969) se stala milníkem nezávislého filmu a odstartovala symbolicky asi vůbec nejodvážnější a nejradikálnější dekádu americké kinematografie. Road movie Petera Fondy a Denise Hoppera vyrobilo studio Universal a pod vlivem nečekaného komerčního zájmu dalo zelenou několika dalším riskantním projektům: mezi nimi i Taking Off. Producenti měli jen jednu podmínku: musí se s natáčením vejít do jednoho milionu dolarů.

Taking Off vzniká stejnou metodou jako Formanovy české filmy. Režisér hercům vysvětluje pojetí každé scény, rozebírá motivace a psychologii jejich postav a teprve potom jim dává dialogy, které mají za úkol odříkat po svém. Naposledy ve své kariéře zažívá na place skutečně rodinnou atmosféru: „Neměli jsme žádné primadony, averze, závisti, žádné osobní kadeřnice a maskérky, žádné soukromé šatny v karavanech,“ vzpomíná. Na premiéru v březnu roku 1971 v newyorském kině Plaza nemůže dospat a na první polední představení se vydává s producentem Michaelem Hausmanem. V kině sedí pouhých osm lidí. Večer je vyprodáno, ale film bez větší propagace prošumí kiny a ani na sebe nevydělá. Recenze jsou slušné a z Cannes si odváží Velkou cenu poroty, ale Formanova sebedůvěra utrpěla značné šrámy.

Je bez peněz a americké vízum se chýlí ke konci. Do Československa se ale jako poražený vracet nechce. „Tohle byl přelomový bod ve Formanově kariéře,“ říká Jan Novák. „Stále zažívá, že když si jde do baru zahrát kulečník, nerozumí zdaleka všemu, o čem spoluhráči mluví. A tak se rozhodne, že odteď se soustředí výhradně na adaptace literárních a divadelních her autorů, kteří v angličtině myslí.“ Následující období by slabší nátury asi vzdaly. V Hotelu Chelsea, přežívá s jedním pivem a plechovkou fazolí na den.

„Formanova výhoda je, že si krize nepřipouští, svých rozhodnutí nikdy nelituje a dívá se jen dopředu: v tom je hodně americký,“ vysvětluje Novák a jím sepsaná Formanova autobiografie obsahuje příznačnou vzpomínku na Vánoce 1971. Filmař na mizině leží v posteli se skleničkou umělého kaviáru a třetinkou šampaňského a přepíná kanály tak dlouho, dokud na jednom z nich nenajde statický záběr na plápolající krb. Dochází mu, že má sám sebe rád. „Byl jsem v Americe a chystal jsem se natočit báječné filmy.“

Průlom

A pak jednoho dne ve své newyorské poště objeví balíček, který mu změní život. Obsahuje knihu, která i v Česku vyšla pod názvem Vyhoďte ho z kola ven. Ilustruje věčný konflikt mezi jedincem a institucí a Forman po pár stránkách okamžitě ví, že lepší knižní námět na filmové zpracování v Americe ještě v ruce nedržel.

Před první schůzkou s producenty Přeletu nad kukaččím hnízdem, jak se adaptace Keseyho knihy jmenuje v češtině, se pečlivě připravuje, vytváří nástin scénáře, vymýšlí, jaké dějové linie by vypustil a jaké by naopak zdůraznil. Jedním z producentů byl Michael Douglas, vycházející herecká hvězda ze slavné dynastie. V dokumentu Miloslava Šmídmajera o Miloši Formanovi s názvem Co tě nezabije… je scéna, v níž Douglas v sále Museum of Modern Art v New Yorku žertuje o tom, že Forman v době, kdy ho oslovili, nevyšel rok z Hotelu Chelsea a jeho akcent byl mnohem příšernější než dnes. Ale jeho příprava na setkání s producentem Saulem Zaentzem je zcela přesvědčila, že je to ten správný člověk.

Při natáčení se schází celá řada šťastných okolností. Tvůrci objevují v Oregonu osvíceného psychiatra Deana Brookse, který souhlasí, že propůjčí svůj ústav několikaměsíčnímu natáčení. A klade si podmínku, že jeho chovanci se na filmu musí přímo podílet jako pomocné síly, což je k nezaplacení, protože to celý štáb inspiruje a pomáhá mu lépe proniknout do světa duševně nemocných.

Neobyčejné štěstí má na obsazení hlavních rolí. O Jacku Nicholsonovi má Forman jasno, i když se musí přenést přes to, že pár dosavadních přátelských setkání s Nicholsonem nedopadlo nijak slavně. Na jeho rychlou dikci a košatý slang byla tehdy Formanova angličtina krátká a rozuměl jen asi polovinu toho, co Nicholson říká. Velkým problémem je najít herce pro roli němého indiána, obra, který v příběhu vzdoru sehraje iniciační roli.

Potomci domorodých kmenů totiž nedorůstají zrovna do rozměrů basketbalistů. Kamarád Saula Zaentze, vlastník bazaru s ojetými auty, objeví jednoho, když se v jeho obchodě shání po autě s velkým místem pro nohy. A nesnáze nastanou také při konkurzu na Velkou sestru, jejíž roli odmítá postupně jedna herečka za druhou. Pak ale dá přečíst kousek textu Louise Fletcherové a pochopí, že síla její role je v tom, že se její tvrdost skrývá pod něžným zevnějškem.

Pozdější oscarový triumf hlavních představitelů z Přeletu je skvělou vizitkou pro Formana jako pro režiséra, který má ohromný cit pro výběr a vedení herců. On sám je po triumfu zmíněném v úvodu na výsluní zájmu: celkem pět sošek od akademie znamená větší přísun peněz i nabízených scénářů. Opouští Hotel Chelsea a stěhuje se k Central Parku.

Téměř přímo pod okny činžáku, kde bydlí, natáčí Vlasy, muzikál, na který se pokoušel získat práva, už když v lednu 1968 přijel do New Yorku poprvé pracovat. Vlasy se příliš netrefily do doby – ještě to nebylo nostalgické retro a v nixonovské Americe už také ne současnost. Podobně rozpačité dobové přijetí má knižní adaptace E. L. Doctorowa Ragtime, která skvěle evokuje éru dvacátých let, ale na jejíž podobě se podepsal fakt, že si na Formanovi producenti vynutili zkrácení výsledného střihu o dvacet minut, čehož režisér nikdy nepřestal litovat.

52_tema10_R07_2012_s.jpg
52_tema10_R07_2012_s.jpg

Druhý oscarový úspěch Miloše Formana se začíná odvíjet v Londýně roce 1979, kdy ho jeho agent Robby Lantz pozval do divadla. Až v taxíku se dozvídá, že jde na hru ne o jednom, ale hned o dvou hudebních skladatelích. Z Československa má zkušenost, že díla o autorech vážné hudby jsou ty nejnudnější výtvory, ale už první dějství hry Petera Schaffera ho nadchne tak, že film chce točit.

Lákat ho začíná i vynořující se možnost, že by se díky novému filmu mohl vrátit hlavními dveřmi do své vlasti. Amadeus se mohl reálně kvůli zachovanému jádru z osmnáctého století natáčet jen ve třech městech – v konkurenci Budapešti a Vídně ale Praha bodovala nejvíce. Ošuntělé kulisy zaprášeného normalizačního města nehyzdily stavební úpravy ani reklamy. Od roku 1977, kdy se stal americkým občanem, žádá Forman opakovaně a bezúspěšně o vízum do Československa, když ale zavolá tehdejšímu řediteli Československého filmu Jiřímu Puršovi, že se tu naskýtá možnost k velkému devizovému kšeftu, dostává povolení k návštěvě země skoro obratem.

Purš se tváří jako starý kamarád a oběť křídla stranických filmařských jestřábů Jiřího Sequense nebo Antonína Kachlíka. Chce pouze ruku na to, že tu Forman nebude vyhledávat disidenty. Ten si nechá na oplátku slíbit, že když za ním někdo přijde o vlastní vůli, nijak to neohrozí ani jeho, ani jeho film. Opět se tak projevuje Formanův pragmatismus. „Miloš nikdy nešel do střetu s politickou mocí, to nebylo v jeho povaze. Neexistovalo, že by ohrozil svůj film třeba tím, že by se sešel se svým kamarádem Václavem Havlem,“ vzpomíná Jan Němec. „Nakonec to ale vyřešil skvěle a svým způsobem celé natáčení dopadlo jako jeho vítězství nad režimem.“

O hollywoodské produkci okupující dobrého půl roku část staré Prahy, na níž se podílely desítky českých profesionálů a stovky komparzistů, se v místním tisku nesmělo psát. Ale moc dobře se o všem vědělo. Pro všechny, kdo to chtěli vidět, to byl důkaz, že Čech může na Západě něco dokázat, a příjezd amerického štábu přivezl i závan vytoužené svobody. Pro Formana návrat domů zřejmě znamená podobné zadostiučinění jako pozdějších osm Oscarů, které jeho kousek posbíral.

Vítej v klubu

Ivan Passer občas vzpomíná na to, že Charlie Bluhdorn, výše zmiňovaný příznivec českých filmařů z Paramountu, chtěl kdysi o Formanovi natočit hraný film. Kdyby vznikal v Hollywoodu, musel by končit emotivní scénou z přebírání Oscara za Přelet nad kukaččím hnízdem, prostříhanou záběry do publika, v němž nadšeně aplaudují dvanáctiletí synové, jimž komunisté povolili návštěvu otce. Druhý den mu přistává na stole telegram od Franka Capry, který jediný před Formanem vyhrál čtyři dekády před ním s filmem Stalo se jedné noci všech pět hlavních Oscarů: „Vítám tě do klubu.“

A stejně jako Capra ani Forman neusnul na vavřínech a v šesti dalších úspěšných filmech – kromě Amadea ještě třeba ve snímcích Lid versus Larry Flint nebo Muž na Měsíci – se etabloval do pozice jednoho z nejváženějších režisérů v branži, který herce k účasti na svých projektech rozhodně nemusí přemlouvat. Na to, že se tento citlivý chlapec z Čáslavi chtěl před sedmdesáti lety vyrovnat bratrově šachovému triumfu, je toho víc než dost. 

01
01 • Autor: Respekt
02
02 • Autor: Respekt
03
03 • Autor: Respekt
04
04 • Autor: Respekt
05
05 • Autor: Respekt
06
06 • Autor: Respekt
07
07 • Autor: Respekt
Celá fotogalerie Zavřít fotogalerii

Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.
Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte