Kultura Knihy

Čechy, země zaslíbená

57 R45 2012
57 R45 2012 • Autor: Respekt

Přes tematické i formální eskapády se s odstupem času ukazuje, že přece jen nejzaujatěji píše Petra Hůlová tehdy, když znovu najde své „Mongoly“ – ať už je to v tajze, mezi Vietnamci na sídlišti nebo mezi ukrajinskými dělníky v pražské ubytovně. Právě poslední jmenovaná skupina tvoří téma poslední knihy Čechy, země zaslíbená.

Reklama
Reklama

Jestli něco Petře Hůlové nelze upřít, tak je to vůle zpracovávat témata ze současnosti, jež v sobě nesou nepochybnou stopu nonkonformity. Ambivalentně vnímané menšiny tedy vstupují do české literatury, prozatím pouze tematicky, nikoli autorsky, nejčastěji díky ní. To samozřejmě s sebou nese mnohá rizika, kterým se autorka, jež ukrajinskou otázku vnímá pochopitelně pouze zprostředkovaně, přes veškerou snahu nevyhnula.

Hlavní postavou a vypravěčkou se pro tentokrát stala Ukrajinka Olga, která ve své domovině nechá u prarodičů dceru a se svým manželem Olehem se vypraví hledat ekonomické štěstí na Západ, do Prahy. Hlavní topologii pak vymezuje kontrast mezi ošumělou vymrzlou ubytovnou a českými středostavovskými domácnostmi, v nichž Olga načerno uklízí. Co se týče děje, autorka setrvává v pouhé náznakovosti. Na pozadí Olžina smýčení se kamsi do šedé zóny mezi ukrajinskou mafii a českou policii vytratí manžel Oleh, její přítelkyně zůstávají se svými tajnostmi charakterizované především svou exotickou národností a u rodinných poměrů a životních stylů zaměstnavatelek – „zámožných paní“ – setrvá autorka v modelových příkladech à la „vytížená manažerka žijící v designové aseptické domácnosti s nevěrným manželem a dítětem napojeným na virtuální realitu“ či „důchodkyně ve starosvětském bytě s celoživotními úsporami v tajné skrýši a vychytralým dospělým synkem“. Zdání dějového posunu vytváří pouze částečně hypotetické nevěry, proměna Olgy v podnikatelku (je majitelkou seznamovací česko-ukrajinské agentury) a finální přesun vlastní matky a dcery do Česka. Autorka zde především typizuje, popisuje, konstatuje, žádné drama se nerozvine a čtenář je navzdory ich-formě odkázán do mezí nezúčastněného pozorovatele, který ani s nejlepší vůlí nemůže v nahodile působící změti epizod a postaviček zapomenout na distanc mezi realitou a textem.

Přesto se očima Olgy autorka pokouší zachytit Prahu optikou východního gastarbeitra. V tomto smyslu nejproblematičtěji působí zvolený jazyk. Neotesaná stylistika, slangové výrazy a obecná čeština jistě textu dodávají potřebný pel syrové autenticity. Nicméně je-li vypravěčka vysokoškolsky vzdělaná dospělá žena, která zdatně překonala jazykovou bariéru a jejíž pragmatické rozhodování podmiňuje životní zkušenost existenčního živoření, nepůsobí příliš důstojně didakticky popisný naivismus s přehršlí zájmen – což by mohlo budit pokus o iluzi záznamu mluveného jazyka. Na druhou stranu Hůlová neodolá vyparádit tuto manýru sice vtipnou, ale hůlovsky osobitou metaforikou, která by dávala smysl spíše v er-formě. („…když se usmála, laloky tváří odjely pryč jako závěs a rozsvítily bezzubost.“)

Autorčina empatie se tak dostává do podobného paradoxu jako aktivity neziskové organizace Tíseň, která se asi v polovině knihy vláme do děje coby strážce životní úrovně cizinců na ubytovnách, aby byla posléze přiměřeně karikována její byrokratická a bezzubě symbolická angažovanost. Postavy národnostních menšin tak zůstávají svéráznými zvířátky, jež našincům saturují pocit kulturní a ekonomické nadřazenosti, ale dojemně nechápou, že konzum (už) není všechno. Stereotyp příslušníka romantického, leč zaostalého národa zůstává.

Hůlové kniha tedy rozhodně netne do živého. Z publicistiky vytěžené poznatky, ať už jde o nástin vazeb v nelegálním zaměstnávání cizinců, statistiku české xenofobie nebo například o motiv taktéž reálně fungujícího projektu „etnocateringu“, se těžko mohou jevit objevitelsky, provokativně nebo zaujmout novou perspektivou. Škoda potenciálu námětu, jenž se nestal sociálním románem o cizincích u nás, ale pouhým románkem na osvětové téma, který přiměje k zamyšlení asi jen šťastně nekomplikované zákazníky nákupních galerií. Petra Hůlová zkrátka příliš spoléhá na nenucenost svého stylu, na témata, jež mají potenciál rozvířit diskusi. Bohužel se lehkomyslně spokojuje s málem, v souladu s příznačnou nejen literární chorobou dneška, která řemeslo pokládá za projev slaboduchosti chrlí jeden útlý polotovar za druhým, jen aby oběživo běželo.

Autorka je redaktorkou měsíčníku Host.

Petra Hůlová: Čechy, země zaslíbená 
Torst, 228 stran

Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte