62 A Artcam R38 2012
62 A Artcam R38 2012 • Autor: Respekt

Maďarský režisér Benedek Fliegauf, jenž se dosud věnoval experimentálním filmům (Houština,Dealer,Mléčná dráha),  přiznává, že jeho nejnovější dílo vyvolává dvojznačné reakce. Snímek Je to jen vítr pojednávající o romském pogromu nabízí citlivějšímu publiku vhled do přežívání na okraji společnosti. Pomáhá pochopit, že problémy v soužití s bílou většinou mají kořeny na obou stranách a že bídu Romů možná nejvíc zvyšuje jejich vlastní lichvářská mafie. Pro přesvědčené rasisty přitom tytéž filmové obrazy fungují hlavně jako spouštěč nenávisti.

Dosvědčuje to i dění v domácím Maďarsku. Na příběh inspirovaný skutečnými událostmi, kdy v letech 2008 a 2009 skupiny rasistických nájezdníků podpalovaly domy a střílely brokovnicemi romské rodiny, chodí do kin hojně sympatizanti ultrapravice a utvrzují se ve svých názorech.

To je však cena za to, že Fliegaufovi se podařilo prolomit zakletí běžných, antirasistických filmů (příkladem budiž Cigán od Martina Šulíka). Jejich výrazné téma vyloženě svádí k jednostrannému pohledu, v případě „citlivých umělců“ hlavně ke kýčaření, kdy povznesení gadžové vidí v Romech „ušlechtilé divochy“. Bohémští filmaři (i někteří diváci) mají sklon projektovat si do Romů vlastní pojetí „svobody“ a „přírodnosti“ – přestože dnešní Romové se už stačili „nakazit“ civilizací a jejich „skupinové žití“ je spíše důsledkem ostrakizace.

Mistr atmosféry

Snímek oceněný třemi trofejemi z berlínského festivalu patří k filmovým událostem letošního roku a od čtvrtka je k vidění v českých kinech. Takřka nedějový film zachycuje nesnesitelný „klid před bouří“, kdy Romové v jedné osadě za parného letního dne očekávají další noční útok. Každý chvějící se list ve větru se za doprovodu „rozbitého cimbálu“ stává zlou předzvěstí. Ve Fliegaufově filmu nejsou ani stopy po romantice „svobodného veselí“ z Francie nebo Balkánu – jaké nám ukazují Tony Gatlif a Emir Kusturica. Dostáváme šanci poznat Romy a jejich život dostatečně zblízka, aniž se z toho stává folkloristika.

Sledujeme buď lidi, kteří vykonávají podřadná zaměstnání, aby uživili rodinu, nebo beznadějné feťáky či agresivní povaleče. Všechny stránky, které má nejchudší část romské komunity, se před námi odhalují naplno bez příkras – aniž bychom ale získali dojem, že tito lidé mají možnost volby.

Fliegauf je mistr ve vykreslování atmosféry, každá scéna má v sobě specifickou náladu určité části dne; evokuje i vnitřní prožitky, snad až tep a dech postav. Ne nadarmo bývá označován za „ambientního filmaře“, který nás svými obrazy a využitím zvuku dokáže dovést skoro do stavu hypnózy.

Impresionistický styl málokdy dokáže sloužit jako argument, obvykle k poznání vyžadujeme více „pevných dat“. V tomto případě nám však právě styl umožňuje vidět věci v širším záběru, a přitom „na vlastní kůži“.

Vina pozorovatele

Ve filmu se příliš nemluví, i když nejde o okázale nemluvné umělecké dílo. Vynikne však hlavně jedna dlouhá dialogová scéna mezi dvojicí bílých policistů, kteří ohledávají dům, kde byla před časem zmasakrována jedna romská rodina. Starší policista s lítostí v hlase poznamenává: „Škoda, že se spletli a zabili zrovna ty pracující cikány. Takhle se narušuje vyznění celého poselství.“ „Jakého poselství?“ ptá se lehce vyděšeně druhý policista a postupně mu začíná docházet, že jeho kolega s činem sympatizuje a že je podle něj správné všechny flákače a nezaměstnané střílet.

Film už to dál nijak nekomentuje, jen ukáže, že další útok dopadne na rodinu, kde by polovina členů odpovídala „nárokům správné čistky“, ale druhá půlka budou opět a z jakéhokoli úhlu pohledu nevinné oběti.

Fliegaufovo rozhodnutí nekomentovat, nemoralizovat, nevkládat zbytečné vysvětlující scény a dialogy do děje činí z filmu zážitek, který má mnohem větší uměleckou hodnotu, ale i sílu než jakýkoli dokument, který by se pokoušel publikum přesvědčit slovy. Samozřejmě promlouvá svou tichou silou hlavně k tolerantnímu publiku, ale i na ně má nachystanou testovací past.

Celou dobu totiž neukáže ony bílé rasisty, kteří se chystají na večerní akci. I my, diváci v sále, jsme ti neviditelní chlápci za kouřovými skly tmavého terénního auta, které vyjelo na obhlídku; a stejně jako posádka tohoto auta se rozhodujeme, jestli si námi pozorovaní Romové „zaslouží“, aby zemřeli. Právě tím Fliegauf nejvíce útočí na náš divácký komfort a naznačuje, že i pouhým přihlížením se stáváme viníky.

Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na web@respekt.cz.
Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte