Používáte nástroj pro blokování reklamy. Příjmy z reklamy umožňují naši existenci.
Podpořte nás a nástroj pro tento web vypněte (návod). Nebo si pořiďte předplatné a reklama se vám nebude zobrazovat. (E-shop)

Obtěžuje vás reklama?
Předplatitelům ji nezobrazujeme.

Reklama
 
Společnost Úspěch

Před očima světa

Jak se dvě české tanečnice probojovaly
na olympijské hry

40 cudlin R32 2012
40 cudlin R32 2012 • Autor: Respekt

Ve sluchátkách od svých vysílaček slyšely jenom tep srdce a odpočítávání rytmu v hindštině: „Ek, do, tin, čár.“ A jejich myšlenky se upínaly na jediné: neudělat žádný chybný pohyb, následovat rytmus, držet se v souhře s ostatními. Když takhle stály v řadě spolu s ostatními, mohly si trochu připadat jako starověcí gladiátoři před nástupem do arény. I je čekalo to samé. Až na to, že v ochozech neseděli krvežízniví obyvatelé římského impéria, ale natěšení diváci zahajovacího ceremoniálu letošních olympijských her.


Tanečnice Helena Arenbergerová a Lenka Vágnerová byly ve své kariéře zatím zvyklé vystupovat maximálně pro pár stovek lidí. Jejich poslední taneční kreaci ale vidělo osmdesát tisíc návštěvníků londýnského stadionu (a desítky milionů televizních diváků). Metoda, jak se alespoň na moment dostat z malých divadel na olympijský stadion, je přitom podle obou mladých dam docela jednoduchá: nebát se účastnit i těch nejnáročnějších konkurzů. Mnohokrát to nevyjde, ale i neúspěchy se počítají.

Tak aspoň olympiádu

V tříhodinovém spektakulárním a nablýskaném zahájení olympiády přišla jejich chvíle vlastně jenom na pouhých pět minut. Byl to ale výjimečný moment, který do rozjásaného rituálu přinesl chvilkové ztišení. Za doprovodu minimalistické hudby složené jen z tlukotu lidského srdce lehce podbarveného orchestrem zazněla stará křesťanská píseň Abide with me (v podstatě modlitba prosící o boží blízkost v časech života i přicházející smrti), která se jinak tradičně zpívá třeba při závěrečném zápasu anglické fotbalové ligy.

Lenka Vágnerová a Helena Arenbergerová společně s dalšími osmačtyřiceti tanečníky přitom na rudě nasvíceném pódiu olympijského stadionu tančily choreografii inspirovanou textem písně. Nešlo o žádný klasický balet, ale o moderní choreografii s energií nabitými synchronizovanými pohyby občas připomínající pohled na nějaký velmi živý mikroskopický organismus. Autorem celého pětiminutového vystoupení nebyl nikdo jiný než uznávaný londýnský tanečník a choreograf britsko-bangladéšského původu Akram Khan (to on oběma dámám a dalším tanečníkům udával do sluchátek rytmus ve svém rodném hindském jazyce). Pracovat s tímto mužem si dnes přeje každý, kdo se profesionálně zabývá současným tancem.

Jenomže to není jen tak. Svět a zvlášť Londýn je plný výtečných tanečníků a Khanův soubor jich v současnosti angažuje jen okolo dvaceti. Lenka Vágnerová a Helena Arenbergerová sice dělají svou profesi na evropské úrovni, ale probojovat se na úplnou špičku vyžaduje kromě profesionality i notnou dávku štěstí. Lenka se například nedávno ve Vídni zúčastnila konkurzu přímo do Khanovy taneční Company, ale mezi třicítkou dalších adeptů neuspěla – tančila dobře, ale šéf souboru prostě hledal jiný fyzický typ. Jenomže i takové neúspěšné pokusy na konkurzech – které by mohly být pro slabší povahy vlastně docela frustrující – se v dnešním světě počítají. Lenka ve Vídni sice neuspěla, ale rovnou na konkurzu dostala pozvání účastnit se výběru tanečníků pro olympijský projekt v Londýně.

Její kolegyně Helena se o této možnosti dozvěděla z internetu, když zjišťovala, jaká se po Evropě nabízejí taneční angažmá. Měla přitom namále. O konkurzu se dozvěděla kvůli zmatkům v organizaci pozdě a neměla šanci stihnout žádný let na první kolo do Londýna. Dorazila až na to druhé – a přesto uspěla. Její kolegyně Lenka taky. Khan sháněl lidi, kteří jsou schopni během neopakovatelného pětiminutového okamžiku ze sebe vydat všechno, maximálně se soustředit a zároveň absolvovat náročný měsíční nácvik, při kterém se choreografie neustále upravovala tak, aby z ní něco měli i diváci v zadních ochozech stadionu a zároveň byla atraktivní pro televizní kamery. Při tanci během zahajovacího ceremoniálu byly prý obě dívky natolik soustředěné na svůj výkon, že si ani neuvědomovaly, kde jsou. „Teprve když všechno skončilo a já zaslechla bouřící diváky, jsem si uvědomila, že zažívám něco, co se v mém životě už nikdy nebude opakovat. Stálo to za to,“ říká Helena Arenbergerová.  

Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.
Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte