Má být každá zelená plocha ve městě do posledního zákoutí plánovaná, plná atrakcí a podřízená pravidlům? Nebo máme sem tam nějaký zelený ostrůvek nechat žít vlastním životem a moc se o něj raději nestarat? Zdá se, že „městská divočina“ má čím dál víc příznivců.
Ukrojit si kousek
Středoškolský učitel matematiky Michal Váňa zná Parukářku, kopec uprostřed pražského Žižkova, od dětství. Jako kluk sem chodil „kopat do míče“, se spolužáky z gymnázia tu běhal v hodinách tělocviku. Za plotem tu tehdy, v sedmdesátých letech minulého století, sídlilo pár ruských vojáků, jinak se o kopec nikdo příliš nestaral. Pak Váňa Parukářku načas opustil, na kopec svého mládí se vrátil až v polovině devadesátých let, tentokrát na procházkách s kokršpanělem. K jeho překvapení se za ta léta příliš nezměnil. Kromě nového dětského hřiště tu nebyly žádné atrakce, zato ze zpustlé zahrady vylétaly koroptve a bažanti.
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 43 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
