Pozadí astronaut Brázda
Pozadí astronaut Brázda
Často hledáte, jak…

Nenašli jste, co hledáte?

Napište na [email protected]

Kultura, Kultura, Literatura

Nové cesty na jih

Esejistické putování Josefa Kroutvora za smyslným jihem

62 R18 2012 • Autor: Respekt
62 R18 2012 • Autor: Respekt
62 R18 2012 • Autor: Respekt
62 R18 2012 • Autor: Respekt

Jistě, beletrie je nenahraditelná. Avšak erudované, citlivě zachycené a poctivě prožité cestovní eseje mohou poskytnout nečekané útočiště před agresivní fabulací nejedné dnešní postmoderně se tvářící prózy či před usilovnou imaginativností leckterých děl básnických. Jaká úleva číst zápisky plné zklidnění, respektu k realitě nejen věcné, ale i kulturní a dějinné, zápisky, jež nechtějí skutečnosti konkurovat, ale jimž je detailně a s pokorou vnímaná realita zdrojem okouzleného snění.

Takovou četbu nabízí soubor črt Nové cesty na jih Josefa Kroutvora (1942), vzděláním a povoláním historika umění, duší však poety a poutníka, jednoho z našich předních esejistů. Původně samizdatový autor, skrývající se pod něžným pseudonymem Josef K., má nyní na kontě přes dvacet knižních položek. Monograficky se věnoval Jiřímu Sopkovi, Egonu Schielemu, Gustavu Klimtovi. Jako pražského rodáka ho přitahoval městský živel, jímž se zabýval v knihách Praha, město ostrých hran (1992) či Města a ostrovy (2002), případně Benátky (1992). Jako básník Kroutvor uctil Karla Hynka Máchu prací Můj Mácha (2003), svou vlastní básnickou tvorbu pak spolu s prózou a dalšími eseji představil v hořkosladkém konvolutu Fernety (1998).

Báječná křižovatka

Claudio Magris v proslulém knižním eseji Dunaj cestuje podél evropského veletoku od západu k východu a zkoumá ideu střední Evropy. Kroutvor vyráží směrem napříč, chce své bytostné středoevropanství otevřít moři, jinému obzoru, chce najít nové souvislosti. Jeho esejistická kniha se věnuje fenoménu jihu. Co pro nás, Středoevropany a svým způsobem již zasmušilé „seveřany“, znamená prosluněné jižní přímoří, kulturně, historicky, ale i obyčejně fyzicky? „Pro lidi ze střední Evropy (…) je cesta na jih, cesta za sluncem, trvalým vábením, potřebou, vizí, opakujícím se rituálem.“ I Nové cesty na jih mají v sobě neustále cosi vábného a zmámeného. Jsou prosluněny smyslovostí, nacházením zasutých a nečekaných vztahů, objevováním pravého, archetypálně prostého a režného jihu pod uniformní krustou vlezlé civilizace a nenasytného turismu.

Zápisky jsou nejprve spíš putováním historií, Kroutvora přitahuje zejména rané křesťanství a byzantské vlivy. Právě v těchto dvou kulturních živlech se čím dál zřetelněji zračí opojný šev mezi vnitrozemskou strohostí až zasmušilostí  a prosvětleným, senzuálním prostorem na jih od Dunaje a dál, až k africkému Sahelu.

Žánr eseje je pro autora báječnou křižovatkou, kde se prolínají kultura, dějiny, umění, ale i duch krajiny či elementární lidskost. Kroutvor dovede výtečně postihnout vnitřní rozvržení krajin, spolu s tím, jak se otiskují do života či díla. O Mahlerovi, skládajícím na břehu rakouského Attersee své symfonie, poznamená: „Za zády měl Höllengebirge, tedy Pekelné pohoří, holý skalní masiv, a před sebou tyrkysové jezero…“ Jako by komponoval mezi peklem a rájem. Esejistu však neomylně přitahují zejména momenty tlumeně radostné a povznášející, jež nalezne v práci románských kameníků, ale i secesního Gustava Klimta, tvorbou též svázaného s Attersee. Klimtův obraz jezera „ani po letech nelže, jezero je dodnes zázračně čisté, uchvacující“.

Věčný úsměv sumerské masky

Prostota, pokora, ztišení, milost. Poutník Kroutvor, rozený idylik, kolem sebe vždy spatřuje podobné vnitřně čisté, smírně prozářené hodnoty. „Úžasně prožít obyčejné věci,“ praví se tu na jednom místě. I Kroutvorův styl by se dal popsat obdobně: obyčejně postihnout či vyjádřit úžasné věci. Kroutvor se vyjadřuje neokázale, neuchyluje se ke zvláštním a už vůbec ne zaumným pojmům. Prostě a citlivě si všímá věcí, jež jako bychom znali, stojí však za to si je znovu prožít, tentokrát v jižním nasvícení. Když esejista píše o freskách Piera della Francesca, uzavře: „Setkání s jeho dílem tváří v tvář zavazuje.“ Jen se domýšlíme, co je tím závazkem myšleno. Snad to, že v konfrontaci s ryzím uměním po čistotě a hloubce nejen toužíme, ale cítíme až povznášející povinnost těmto hodnotám v životě dostát.

Kroutvor rozpřádá nádherně úlevnou dialektiku, když mluví o úsměvech a šklebech Středozemí. Ví, že pouze „s krásou nelze vystačit“, ale že k jednotě světa patří i momenty drsné či bolestné. A přece nakonec spontánně vylíčí dávnou sumerskou masku Dámy z Varky co věčně se usmívající starověkou Monu Lisu. Už sama touha prehistorické mramorové tváře „promlouvat“ je esejistovi stvrzením jejího věčného úsměvu. (Když se v encyklopedii podíváme na „úsměv“ Dámy z Varky, shledáme, že její rty tvoří tajemně strohou přímku; je to spíš kněžka lhostejné hlubiny, do níž nakonec padá veškerá lidská rozkoš a láska. Tím víc nás však esejistova očarovaná „lež“ potěší, o to víc jsme ochotni jeho šťastné letoře důvěřovat.)

Tvar každého oblázku je dokonalý

Josef Kroutvor si pěstuje i jistou dávku staromilství, jež není jen protestem proti hlučné a plytké civilizaci, ale má hlubší význam. Je výrazem člověka, jenž si chce uchovat prazákladní čistotu, touží se vracet k ryzímu okouzlení, prvotní lidské „nedotčenosti“. Chce být „zasvěcen“ do života a životu. Konečně Kroutvor dokáže být i laskavě, oddaně humorný,  třeba když líčí „kolonizaci“ Korsiky českými malíři. Zářivě potměšilý umí být i ve chvílích nejvzácnějších, kdy mu z pera jakoby mimochodem splyne kouzelně formulované esejistické krédo. Od věků vkládají lidé v Římě ruce do mramorových „úst pravdy“, přičemž lháři možná pocítí zlověstné mrazení… Esejista však prozradí: „Nevložil jsem svou ruku do úst pravdy, ne ze strachu, ale spíše proto, že miluji krásné lži, bez nichž by nebylo umění, lásky a pověr…“

Postupem času v knize sílí smyslovost a osobní účast. Vše vrcholí v závěrečných textech z Tunisu, chorvatských ostrovů Krk a Cres a ve zlomkovitých, barvitě básnivých apokryfech uzavírajících knihu. Kroutvor si všímá, že autentický zážitek se zpravidla koncentruje do jedinečných detailů. Svou pouť na kraj Sahary, toho dalšího, tentokrát již „cizího“ jihu, uzavírá ranním rozhovorem s tuniským metařem, vedeným distingovanou francouzštinou. A před odjezdem z Krku si poznamená: „Otálíme s odchodem, sbíráme oblázky a zase je odhazujeme do moře.“ Pozornost ke „zbytečným“ detailům ve skutečnosti odhaluje mnoho z nejniternější podstaty našeho prožívání času, reality, okolních tvarů. Tedy toho „boha“, jenž je, slovy Gottfrieda Benna, skryt právě ve tvarech. „Boha“, s nímž zde na světě tak blaženě obcujeme, zdvíháme jeho kamínky a zase je hážeme zpět.

Autor je básník, spisovatel a hudebník.

Josef Kroutvor: Nové cesty na jih
Pulchra, 168 stran

Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].

Text vyšel v Respektu 18/2012 pod titulkem Očarovaný poutník