Používáte nástroj pro blokování reklamy. Příjmy z reklamy umožňují naši existenci.
Podpořte nás a nástroj pro tento web vypněte (návod). Nebo si pořiďte předplatné a reklama se vám nebude zobrazovat. (E-shop)

Obtěžuje vás reklama?
Předplatitelům ji nezobrazujeme.

Reklama
 
Kultura

Veletržní epopej má další pokračování: spor o turné po Asii

Odborníci se přou, zda měl cyklus Alfonse Muchy vyrazit na cestu do zahraničí

Slovanská epopej
Autor: ČTK

Téměř na den před pěti lety mi kurátor Karel Srp ve Veletržním paláci řekl: „Je důležité to aspoň jednou vystavit, i kdyby to pak už nikdy nemělo být k vidění.“ Zrovna tu finišoval s přípravami vystavení Slovanské epopeje malíře Alfonse Muchy. Nevědělo se, jak dlouho bude cyklus v prostoru pronajatém od Národní galerie viset, respektive stát; nakonec v něm vydržel až do nedávna. Opět se tedy opět nenaplnila slova Jaroslava Seiferta, který už při první prezentace epopeje ve stejném prostoru v roce 1928 žádal, aby přívaly sněhu probořily betonový strop a epopej navždy pohřbily. A je tedy otázkou, co s gigantickým obrazovým cyklem dál.

Praha, jíž Mucha plátna věnoval, je nyní vysílá na turné do Asie. Část odborníků je pro, část proti. Proti je i Muchův vnuk John Mucha, který v pátek v Českém rozhlase řekl: „Dědeček neměl nikdy v úmyslu, aby to putovalo. Mělo to být a má to být umístěno v Praze.“ Jenže hlavní město pro obrazy s kontroverzní tematikou neexistujících společných dějin Slovanstva nikdy nepostavilo pavilon, kterým Mucha svůj dar podmínil. A místo aby je tedy rodině poctivě vrátilo, chce s nimi na asijské štaci vydělat něco do obecní pokladny.

Tři z devatenácti pláten už dorazila do Tokia, v plánu jsou další čtyři destinace v Číně, o nichž ještě rozhodne ministerstvo kultury, které musí schválit vývoz památky. Ať už to dopadne jakkoli, bylo by každopádně zajímavé vědět, jakou přírodní pohromu by na epopej Seifert v těchto končinách přivolával, kdyby se toho dožil.

Reklama
Reklama
Reklama

U příležitosti diskuse nad "vývozem" epopeje odemykáme text, který vznikl při instalaci cyklu ve Veletržním paláci. 

...

Řada děl v dějinách umění vyvolala v době svého vzniku pochybnosti. V kultuře ovšem platí, že co zprvu dráždí, to se časem stává všeobecně přijímanou hodnotou. Slovanská epopej je v tomto ohledu unikátní: vášně rozmáchlé dílo provázejí i více než osmdesát let po jeho vzniku. A brzy ještě zesílí.

Po dlouhém odkládání totiž bude za pár týdnů v pražských Holešovicích konečně – a historicky poprvé – cyklus k vidění v podobě, v jaké si ho kdysi přál divákům nabídnout jeho autor Alfons Mucha. Návštěvnost Veletržního paláce lze (i kvůli sporům, které provázely nedávný převoz dvaceti monumentálních pláten z Moravského Krumlova do Prahy) očekávat maximální.

Vypořádat se s tím

Uprostřed haly leží konstrukce smontovaná z dřevěných trámů, na první pohled připomínající koncertní pódium. Jenže zdání klame: konstrukci za chvíli dělníci s pomocí jeřábu zvednou, postaví ji na výšku a připojí k dalším devatenácti gigantickým panelům rozestavěným podél zdí velké dvorany Veletržního paláce. Prostor si od Národní galerie pronajala Galerie hl. města Prahy, která epopej spravuje. „Dala by se z toho postavit chata, že?“ směje se historik umění Karel Srp a ukazuje na složitou tesařskou strukturu posledního obra čekajícího na vztyčení.

Srp ve Veletržním paláci dohlíží na finální přípravy prezentace Slovanské epopeje. Málokdo toho ví o Muchově cyklu tolik jako on, v galerii ho dostal před lety na starosti a z tiskárny právě vyjela obsáhlá monografie, kterou Srp spolu s kolegyní Lenkou Bydžovskou tomuto dílu věnoval. Velkoformátová publikace bude k dostání, až se výstava otevře. To však bude ještě minimálně dva měsíce trvat. „Sedmkrát jsme zkoušeli barvu, nakonec jsme zvolili šedou, která se jako pozadí k obrazům nejvíc hodí,“ ukazuje Srp na panely dosahující osmimetrové výšky a desetimetrové šířky. Než ale na ně budou moci technici zavěsit rámy s Muchovými obrazy, musí se ještě ve dvoraně vyřešit světelné a klimatické podmínky.

59 epopej02 cudlin R10 2012
59 epopej02 cudlin R10 2012 • Autor: Respekt

Dělníci teď pod stropem haly připevňují látkové filtry, které budou pod zatemněnými okny regulovat intenzitu venkovního světla. Pod ně pak přimontují klimatizaci a bodová světla, jež budou zdůrazňovat detaily na plátnech. Ta zatím leží stočená v přilehlé speciální místnosti. Dvacet kolosů připomínajících hypertrofované válečky na nudle tu odpočívá pod dohledem citlivých senzorů měřících neustále teplotu a vlhkost. Je o co se bát, plátna o ploše mnoha desítek metrů čtverečních prošla náročným restaurováním.

Výstavu, jež by měla začít zkraje května, odborníci považují za možnost konečně se s Muchovým sporným odkazem nějak vypořádat. „K odsuzování epopeje hodně přispělo právě to, že nikdy nebyla pořádně vystavená. Koneckonců první velká kritika se na ni snesla, ještě než ji Mucha vůbec začal malovat. Je vlastně úctyhodné, že se na to navzdory všemu nevykašlal a dodělal to,“ říká k tomu Srp.

Budovati a utužovati

Alfons Mucha (1860–1939) musel mít skutečně buldočí povahu. Když člověk listuje chystanou monografií, záhy dojde k přesvědčení, že celý příběh Slovanské epopeje je vlastně jedním dlouhým zápasem tvůrce, který se rozhodl ignorovat veškeré vnější hlasy a naslouchal jen sám sobě. Na přelomu 19. a 20. století byl na vrcholu popularity, jako vynikající dekorativní umělec byl oceňován ve Francii i Spojených státech. Po vstupu mezi svobodné zednáře se ovšem rozhodl vyskočit z rozjetého vlaku dalších a dalších zakázek a druhou polovinu svého života věnovat práci, „jež by pomáhala budovati a utužovati u nás cit národního uvědomění“. Bez nároku na honorář se v roce 1912 pustil do díla, jež u nás před ním a ani po něm nemělo obdoby. S podporou amerického milionáře a slovanofila Richarda Cranea, který zaplatil materiál, věnoval Mucha sedmnáct let tvorbě dvaceti pláten velikosti divadelní opony, jež měla postihnout vývoj českého národa.

59 epopej03 cudlin R10 2012
59 epopej03 cudlin R10 2012 • Autor: Respekt

Ponořil se do archivů a v pronajatých místnostech na zámku Zbiroh pak postupně inscenoval jednotlivé výjevy. Komparzisty oblékal do historických kostýmů a nechal je pózovat před fotoaparátem v dramatických scénách. Ze snímků pomocí čtvercové sítě přenášel jednotlivé výstupy na velkoformátové papíry. Podél obrysů aktérů udělal malé dírky a fouknutím uhelného prachu je z papíru obtiskl na napnuté plátno. Podkresby pak v následujících měsících a letech dotvářel olejovými barvami do finální podoby.
Cyklus začal malovat jako dvaapadesátiletý a dokončil ho krátce před sedmdesátinami.

Mezitím se ovšem na výtvarné scéně prosadila dravá avantgardní hnutí, která navždy proměnila tvář umění. Obrazy náhle mohly být zcela abstraktní a za výtvarný artefakt byla uznána i obyčejná záchodová mušle. Navíc se radikálně změnily společenské poměry. Při prvním tahu štětcem byl Mucha občanem velmi ospalého Rakouska-Uherska, při posledním obyvatelem velmi mladého Československa. Plán povzbudit historizující malbou „ujařmený“ český národ v roce 1912 působil možná poněkud zpozdile, zato v roce 1928 už vypadal jak z vyřazených učebnic dějepisu.

Přesto se svou práci Mucha rozhodl zčerstva představit veřejnosti. Praha tehdy ještě pro epopej nepostavila speciální pavilon, jehož realizací Mucha podmínil dar celého díla hlavnímu městu (a jak známo, nepostavila ho dodnes). Malíř se ale dohodl s vedením právě vystavěné budovy Pražských vzorkových veletrhů, že by na měsíc gigantické obrazy vystavil v Holešovicích. Kontrast mezi funkcionalisticky čistou architekturou novostavby a archaickými kudrlinkami Muchových historických výjevů však bil do očí. Nejostřeji na výstavu devatenácti pláten (poslední dvacáté Mucha nestačil před vernisáží dokončit) reagoval mladý básník Jaroslav Seifert: v novinovém sloupku litoval, že aktuální přívaly sněhu bohužel nemají šanci probořit betonový strop Veletržního paláce, čímž by byla epopej navždy pohřbena.

Bez Karla IV.

„Tehdy to tu měl ovšem umístěné uprostřed haly jen tak halabala a kolem nechal vysypat takové romantické cestičky,“ ukazuje kurátor Karel Srp ve Veletržním paláci, jak zde asi mohla Muchova expozice vypadat před čtyřiaosmdesáti lety. Idea duchovního centra panslovanství s implantovanými myšlenkami svobodného zednářství, jak Mucha jím vzhlížený pavilon Slovanské epopeje plánoval, byla každopádně pro československou avantgardu nepřijatelná. Posměch nevzbuzovala jen celková idea cyklu a jeho výtvarné zpracování odkazující k tradici realistické malby 19. století. Kritiku Mucha schytal i za samotný obsah děl.

59 epopej01 cudlin R10 2012
Autor: Respekt

Nejenže z naší historie šmahem vyloučil postavy spojené s římskokatolickou církví (včetně sv. Václava a Karla IV.), ale svévolně si upravoval i události, jež se mu do konceptu hodily. Bitvu u Grunwaldu, v níž se čeští žoldnéři objevili jak v jednotkách polského krále a litevského knížete, tak ve vojsku řádu německých rytířů, zpodobnil jako boj Slovanů proti Němcům. V touze ukázat sepětí Čechů s balkánskými národy nechal chorvatského bána Mikuláše Zrinského sebevražedně zahynout při obraně Sigetu spolu s jeho ženou Evou z Rožmberka, ačkoli ta u toho nebyla a zemřela až o čtvrtstoletí později. Úsměvným detailem pak zůstává, že Jana Amose Komenského nechal Mucha zemřít místo v Amsterodamu v Naardenu, kde je jen pohřben.

Alfons Mucha se vděku za své arcidílo nedočkal. V době, kdy v Československu neměla svou stálou expozici ani předchůdkyně dnešní Národní galerie, byly debaty o postavení pavilonu pro Slovanskou epopej bezpředmětné. Mucha se stáhl do ústraní a zemřel na počátku druhé světové války. Obrazy zůstaly ležet ladem a v roce 1950 je tehdejší vládci Prahy půjčili Moravskému Krumlovu, kde byly od roku 1968 všechny vystavené. Zámecké sály ale svými rozměry nedovolovaly oživit původní Muchovu ideu, totiž sledovat slovanský epos pomocí jím definovaného tematického libreta.

Tragický osud

To bude možné až v květnu ve Veletržním paláci. Poprvé se tak mimo jiné na jedné ploše objeví husitský triptych, v němž Mucha zachytil hlavní postavy středověkých událostí pomocí centrálního obrazu a přilehlých dvou křídel. Paneláž pro tuto ústřední trojici celé epopeje je přitom tak obrovská, že i ve velké dvoraně zabírá téměř celou šířku haly a podél zdí zbývají jen malé uličky. V chystané monografii jsou z obrazů reprodukované výřezy v měřítku 1 : 1. A kvůli velkorysému formátu originálů 8 x 6 metrů se na jednu stránku vejde pouze ruka držící nůž, psí tlama či vyděšené dívčí oči, tedy detaily, které na ploše celého plátna divák ani nepostřehne.

Právě luxusní nabídkou vychutnat si z odstupu a v úplnosti Muchův bohatýrský počin vysvětluje Galerie hl. města Prahy, proč mělo smysl plátna stěhovat z Krumlova do hlavního města. „Je důležité to aspoň jednou vystavit, i kdyby to pak už nikdy nemělo být k vidění,“ říká kurátor Srp. Veletržní palác má galerie pronajatý na dva roky, jestli pak bude epopej někde k vidění, je zatím otázkou. Galerie přitom doufá, že výstava přispěje právě k obnovení diskuse, zda se má pro cyklus hledat nový speciální prostor, nebo ho má potkat „osud dosti tragický“, jak už mu v roce 1928 předvídal časopis Veraikon, tedy ukrytí do depozitářů.

V tuto chvíli se mluví například o secesní budově Hlavního nádraží od architekta Josefa Fanty, Muchova blízkého přítele. Jednání jsou ovšem teprve na samém počátku.

Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.
Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte