Kultura Knihy

Ochlupení bližní

Nová kniha Stanislava Komárka o přírodě, tentokrát o zvířatech a lidech

62_R51_2011_s.jpg
62_R51_2011_s.jpg

Moderní člověk se prý z přírody vyčlenil, definitivně se jí odcizil. Viděno pozorněji, jsou ale lidské bytosti se světem přírody neodlučitelně propleteny. Poslední kniha biologa a filozofa Stanislava Komárka Ochlupení bližní takovou osudovost dokládá vztahem lidí a zvířat.

Ambivalence lidské podstaty

Když pečujeme láskyplně o svého psa, máme se rovnou za milovníky všeho živého. Z toho nás Komárek vyvádí: nic si nemalujme, „zacházení se životem patří k nejdůležitějším, ale i nejošemetnějším aspektům našeho bytí… Je vcelku nabíledni, že u heterotrofních organismů, jako jsou lidé, je možno žít pouze na úkor organismů jiných.“ Ke svému psovi lneme s hýčkající láskou, prasata, tvory stejně bystré a sympatie hodné, necháme strádat ve velkochovech. Komárkova kniha uvádí desítky více i méně dramatických rozporů, včetně ochrany zvířat ve třetí říši na pozadí děsivé skutečnosti holocaustu. „Ambivalence patří k lidské podstatě jaksi neoddělitelně.“

Reklama
Reklama

Komárek narušuje stereotypy o přírodymilovných neevropských kulturách zabydlené v okruhu ochránců zvířat. Na základě odborného poznání kulturní antropologie a dalších věd i na základě cestovatelské autopsie líčí nejednoznačný úděl zvířat v kultuře hinduistické, buddhistické, džinistické či indiánské. Kniha může být čtena jako příležitost ke studiu speciálních, často opomíjených otázek zoologie, antropologie a psychologie. V klimatu vědeckých prací nasyceném anglicky psanými tituly je orientace autora k německému okruhu obohacující a osvěživá. „Ochlupené bližní“ však můžeme číst i jako možnost orientovat se v praktickém každodenním vztahu k živým tvorům. Našinec zná ty těžké chvíle, kdy stojí nad starým nemocným psem nebo raněným ptákem. Mám ho po způsobu hinduistů nechat osudu, nebo se mám evropansky odhodlat k „ráně z milosti“? Proč se vlastně ochránci zvířat na západní antropocentrismus tolik zlobí?

Opomenutý středověk

Když přednáší profesor Komárek, je v posluchárně živo, ozývají se salvy smíchu. Řečník hýří myšlenkovými provokacemi, posluchači se cítí přistiženi, že o věci uvažovali povrchně. Jsou vtaženi do nálezů nečekaných souvislostí, oceňují množství vtipných příměrů, slovních hříček a paralel.

To vše vnáší Komárek i do svých knih o přírodě. Čtenář je zaujat hned prvními stránkami, pojednávajícími o archetypálních obrazech živočichů. Přečte brilantní box Červ jako archetyp a ještě neznavený se těší na další stránky. Čekají ho poutavá témata – zvířata jako zdroj lidské potravy, pojednání o vegetarianismu, o ochraně zvířat, problému zoologických zahrad a mnohé další. Každé z nich by stačilo na samostatnou monografii. Rozhodnutí autora přidržet se takové šíře je odvážné; přináší riziko povrchnosti nebo mozaikovitosti. Povrchní být Komárek neumí, a tak je daní za široké pojetí knížky její volná struktura.

Posluchač se po hodině monotematické přednášky necítí unaven, čtenář mnohadimenzionální knihy se musí soustředit, aby se nenechal strhnout zajímavými detaily, aby se orientoval v terénu nepřeberných, ne dost členěných sdělení. Zpřehlednit obsah knihy zřejmě mají hojné „boxy“, ale jejich logika vůči struktuře hlavního textu není vždy dost zřejmá. Snadné čtení a přemýšlení znesnadňují vedlejší myšlenky, jimž Komárek neodolá; své myšlenkové asociace chce za každou cenu sdělit. Nevkládá je přitom do poznámek pod čarou (uznávám, bylo by jich příliš), ale do závorek přímo v textu.

Při rozlehlosti tématu a hojnosti sdělení jsou omluvitelné drobné nepřesnosti, které čtenář tu a tam podle své odbornosti najde. Nevím ovšem, zda považovat za drobnost, že autor pominul bohatou zvířecí symboliku, jíž jsou naplněny středověké bestiáře a exempla. Charakteristická je v nich například diabolizace vlka nebo nočních zvířat. S Komárkovým smělým názorem „vztah středověkých lidí ke zvířatům se podstatně nelišil od antického či našeho“ by jistě nesouhlasili učenci soustředění v medievalistické Lišácké společnosti (Société Internationale Renardienne), nazvané podle hrdiny Románu o Lišákovi Renardovi.

Do knihy je vsunuta krátká pasáž jiného autora, Hany Novákové, o postavení zvířat v Indii. Jakkoli je zajímavá, přispívá k celkové strukturální nepřehlednosti. (Kapitola obsahuje, zcela mimo logiku knihy, „úvod“ a „závěr“ a několik neústrojných podkapitolek – vady, které neměl připustit redaktor, jehož péči byla kniha svěřena.)

Stránky Hany Novákové však v knize plní jednu nezamýšlenou roli. Komárkově vtipné dikci jsou blízké, něčím se ale liší: neskrývaně, snad po žensku, straní trpícím zvířecím bytostem. Pro Novákovou je pohled na drůbež dopravovanou na trh a do kuchyně „tristní podívanou“. „Tristním představením“ jsou zápasy promyk a kober. Bez nadhledu je líčen lov a krocení slonů jako „krutý proces“. Emotivní adjektiva, která bychom v Komárkově textu marně hledali. Čtenář si teprve nad větami Hany Novákové uvědomí, co je podstatou Komárkova vyjadřování: ironizující nadhled, nechuť k prostým emotivním soudům a plachost vůči explicitnímu zármutku nad údělem zvířat.

Ironik, i básník senzitiv

Zvláštní věc, v podtextu je kniha citem ke zvířatům prosycena. Proniká do textu nečekaně, jako by autorovi unikl. Všimněme si slovesa v pasáži, která líčí osud inteligentních „elberfeldských“ koní, proslavených počtářskými výkony. „Jejich krajní popularita po celém Německu … a peníze kupodivu nezabránily tomu, aby nebyli přísným a přesným německým úřadem roku 1915 odvedeni pro válečné účely a ztrháni či zabitiněkde na západní frontě.“ V tom výstižném slovese, podobně jako na jiných nestřežených místech, poznáváme osobnost Komárka v celé složitosti – jako přesného věcného pozorovatele a jako básníka a senzitiva.

Jak se kniha blíží k závěru, míst, v nichž autor baštu intelektuálsky vtipného nadhledu opouští, přibývá. Například v kapitole Zvířata v moci člověka, pojednávající o domestikantech, tvorech, které k sobě člověk fatálně připoutal tak, že už se nemohou osvobodit. Je příznačné, že v centru Komárkovy knihy nestojí zvířata imponující velikostí, rychlostí, inteligencí či krásou, provokující lidskou tvářností nebo strhující pozornost ohrožením svého druhu. Rytířskou pozornost Komárek věnuje tvorům nejubožejším, zvířatům ve velkochovech a v experimentálních laboratořích – „to, co se dětem zapovídá jako ohavnost, se zde stává kamenem úhelným“. A kde nenajde slova pro smutek nad osudem zvířat, vloží do spisu mědirytiny – dobové návody k vivisekcím. Ten tam je čtenářův pocit, že má v ruce knihu vše ironizujícího a vždy relativizujícího autora, kterému nic není svaté.

Autorka je socioložka.

Stanislav Komárek: Ochlupení bližní

Academia, 278 stran

Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte