Používáte nástroj pro blokování reklamy. Příjmy z reklamy umožňují naši existenci.
Podpořte nás a nástroj pro tento web vypněte (návod). Nebo si pořiďte předplatné a reklama se vám nebude zobrazovat. (E-shop)

Obtěžuje vás reklama?
Předplatitelům ji nezobrazujeme.

Reklama
 
Kultura

Chcípáci z pohraničí

Poupata vyprávějí o až příliš zpackaných životech

Vladimír Javorský v ústřední roli filmu Poupata připomíná zpustlého bezdomovce
Vladimír Javorský v ústřední roli filmu Poupata připomíná zpustlého bezdomovce • Autor: Bontonfilm


 

Film Poupata Zdeňka Jiráského je v mnoha ohledech nadprůměrný debut. V technických kategoriích od kamery po hudbu snese nejpřísnější měřítka, stejně tak herecké výkony jsou až na pár výjimek v pořádku. Jenže Achillovou patou ambiciózního snímku je scénář.

Ten přitom před třemi lety získal Cenu nadace RWE a Studia Barrandov. Ocenit se na něm dá, že nekončí ani náznakem falešného happy endu, na druhou stranu jeho programový nihilismus také není zrovna přesvědčivý. Příběh několika prolínajících se osudů „chcípáckých“ postav z industriálního pohraničí na západě Čech navíc trpí častým nešvarem tuzemských tvůrců: překombinovaná zápletka nutí postavy k nelogickému a nevěrohodnému chování.

 

Vypadnout z rodné díry

Jiráský patří do linie filmařů, jako jsou Bohdan Sláma, Saša Gedeon nebo Marek Najbrt, kteří popisují život na periferii. Ukazují ji jako místo determinující osudy postav, pro něž je nemožné prokopat se ven. I v Poupatech se každý snaží někam nebo něčemu uniknout. Ve středu vyprávění stojí ironicky nazvaná rodina Hrdinů. Jarda (Vladimír Javorský) je drážní hradlař, který se svou závislostí na výherních automatech dostal do statisícových dluhů. Jeho největším koníčkem je stavění lodí ze sirek v lahvích. Jeden by řekl, že hobby vyžadující trpělivost a pevné ruce nejde dohromady s neurotickým puzením gamblera. Ale budiž: autorům motiv slouží jako metafora Jardova velkého snu projet si jednou lodí Amazonku.

Dcera Agáta (Marika Šoposká) by ráda vypadla z neperspektivní rodné díry, jenže otěhotní a rozhoduje se mezi floutkovským Matějem (Vladimír Polívka), který po mikulášském večírku usne na mrazu a od pasu dolů ochrne, a světáckým Cyrilem (Jiří Maryško). Jejímu bratru Honzovi (Josef Láska) scénář přiřkl za vlasy nejpřitaženější dějovou linii: zamiluje se do ordinérní striptérky Zuzany (Aneta Krejčíková), odkoupí si ji od pasáka, přivede domů a chce s ní žít.

Krejčíková předvádí roli zmalované nablblé cuchty s velkou chutí a její výkon je příkladem skvělého sitcomového herectví. Co ale tenhle charakter dělá ve filmu, který se po většinu stopáže tváří jako vážné drama, je záhadou. A na pokraji karikatury je také vietnamská manželská dvojice stánkařů Hue (Nguyen Thi Minh) a Longa (Nguyen Kim Son), jimž film předepisuje klasické stereotypy o menšinách, jakými jsou jejich legrační plachost a úslužnost.

Jaké je poselství Poupat? To je při nejlepší vůli těžké říct. Podobný propletenec vztahů a podobná poetika zmaru se objevila třeba v Najbrtových Mistrech (2004). Jenže film odehrávající se v době mistrovství světa v hokeji se alespoň snažil vyjadřovat satiricky a drsně k české mentalitě. Jiráského snímek o naší současnosti pro jistotu neříká nic podstatného. Ano, je tu motiv starého spartakiádního vystoupení na hudbu Michala Davida pro vánoční představení, které po 25 letech nacvičují v městečku pamětnice. Nebo skutečnost, že se cvičenky nechají – bůhvíproč ochotně – fotit nahé pro erotický kalendář. Tyto potenciálně zajímavé nápady ale trčí ve vzduchoprázdnu a režisér k nim neposkytuje žádné vodítko ani komentář.

Co by s takovým materiálem udělal takový Robert Sedláček, to se dá domýšlet už z toho, jak zmíněného normalizačního hitmakera Davida napálil v nedávných televizních Sráčích. Jenže Jiráský se úpěnlivě snaží, aby ho nikdo nemohl nachytat, že si něco myslí. Jeho postoj je v tomto ohledu minimálně alibistický, když ne rovnou zbabělý.

 

Něco pro Pražáky

Zatímco podmanivá kamera Vladimíra Smutného se opájí krásnými kompozicemi ukazujícími špínu industriálního maloměsta se všemi kouřícími komíny, špinavými podchody a zaplivanými čtyřkami, člověku se vybaví Slámovo Štěstí (2005), které se odehrávalo jen o pár desítek kilometrů dál na podobně fotogenickém Mostecku. A to srovnání pro novinku vůbec nedopadá dobře. Štěstí přineslo silný a univerzálně sdělný příběh o síle citu a volbě mezi sobectvím a zodpovědností, Jiráského film nabízí jenom samé otevřené, depresivní konce a žádnou katarzi.

Jedinou nepřímou katarzí je tu tak třeba pro Pražáka pocit úlevy, že někde u hranic v zapadákově prý existují lidé, jejichž životy jsou ještě zpackanější než ten jeho. To je ale na výpověď o světě, ve kterém žijeme, sakra málo. 

 

Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.
Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte