Je to událost, kterou lze označit za jeden ze základních bodů celé domácí divadelní sezony. Pražský divadelní festival německého jazyka se totiž v průběhu šestnácti let své existence vypracoval do pozice zásadního zdroje inspirace a současně vzoru, jímž je poměřováno české divadlo: v poněkud zápecnické komunitě vytváří podzimní várka německojazyčných inscenací představu o tom, jak vypadá a kam se ubírá moderní světové divadlo.
To má své klady i zápory. Konkrétní festivalové tituly zdaleka ne vždy vzbuzují bezvýhradné nadšení a inspirace občas končí u pouhého opičení se po módních vlnách cloumajících zahraničním prostředím. Leckomu také uniká, že německojazyčná oblast nepředstavuje celý divadelní svět a už vůbec ne celé moderní divadlo. Nemluvě o tom, že festivalový program je pouhou výsečí, určenou vkusem a preferencemi dramaturgů. Výmluvné je, že nesouhlas s výběrem příliš výstředních a módních inscenací vedl před čtyřmi lety k odchodu zakladatele festivalu Pavla Kohouta.
Ale to jsou pouhé vady na kráse. Možnost přímého porovnání kvalitních německých, rakouských a švýcarských inscenací s českou divadelní tvorbou je stejně užitečná, jako když si zdejší fotbalové kluby zahrají Ligu mistrů. Navzdory tomu, že to může být docela kruté. Právě takové srovnání…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 42 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
