Být Danielem Mickou (1963) musí být zatraceně těžká věc a zároveň na něm lze příkladně demonstrovat, co to znamená, když autor takzvaně pořád píše jednu knihu. Od jeho povídkového debutu Samou láskou člověka sníst uplynulo patnáct let, v roce 2001 následoval svazek Strach z lidí a po deseti letech je zde třetí Mickův textový soubor, šroubovaně nazvaný Hledání člověka a sny o milování se s ním.
Kdo četl dvě předešlé autorovy knihy, ihned poznává „starého známého“ – jako kdyby od předchozích titulů neuplynul takový čas, jako kdyby spisovatel bez pauz pokračoval ve spřádání povídek plných absurdit, bolesti, zmaru, bizarností, textů často a různě autobiografických. „Neobvykle zachovalé tělo Daniela Micky vzbudilo velký zájem již tři roky po jeho smrti. Tehdy bylo exhumováno a po následujících 14 let komisionálně sledováno,“ začíná jedna taková povídka, v níž následuje zevrubný popis tělesného stavu Mickovy mumie.
Zálibnost v anatomických a patologických detailech je jedním z trvalých rysů autorovy tvorby, nicméně došlo-li za ta léta k nějakému posunu, pak k ještě většímu důrazu na ně; možná se tu projevuje fakt, že Micka překládá z angličtiny mimo jiné psychologickou a zdravotnickou literaturu a nabývá v těch oblastech jisté znalostní vybavenosti.
Zcela zásadním a určujícím zdrojem traumat a námětů pro psaní je u Daniela Micky jeho osobní život a příbuzenský okruh. Letošní svazek sestává ze dvou oddílů: nejprve z povídkového Hledání člověka a pak, slovy z obálky knihy, ze souboru „snových představ a tajných zákoutí duše autora“ Sny o milování se s člověkem. Jsou-li to skutečně záznamy Mickových snů, pak tento pán opravdu nemá snadné spaní: neustále se ve snech s někým pře, hádá, pere, pořád s někým ve snech násilně souloží nebo chce někdo souložit s ním, onanuje, dusí se, řve, žena jej trýzní, příbuzní jsou tu až moc živí, tu až moc mrtví, kouše ho hyena a tak dále a podobně.
Pro nějakého odborného interpreta snů je tento oddíl záznamů možná výživným materiálem, ale za literární počin jej považovat nelze, což neznamená, že dokumentace snů nemohou být uměleckou literaturou – viz například soubor Ivana Diviše Papouščí město. Mickův záznamový ventil má však daleko více (auto)terapeutický než literární účinek, protože čtenář se na takové záznamy snad ani nemůže dívat jinak než jako na „případ“. V mnoha ohledech je Daniel Micka nešťastný člověk.
Autor je redaktorem MF DNES.
Daniel Micka: Hledání člověka a sny o milování se s ním
Dybbuk, 144 stran
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
