Svět je nahuštěn zvuky až k ohlušení: co chvíli o ucho zavadí směsice hlasů, skřípot dopravních prostředků či hlahol rádií a televizorů – učiněný babylon. Přesto se v tom všudypřítomném chaosu dá ještě potkat zvuk jako něco vzácného a tak přitažlivého, že donutí člověka zastavit se a té abstraktní náhle rozevřené hlubině zkoprněle naslouchat. Loni se připomínalo sto padesát let od narození skladatele a dirigenta Gustava Mahlera, letos uplyne sto let od jeho úmrtí. Poslech právě jeho hudby patří k takovým zážitkům.
Mráz po zádech
Tehdy nám bylo kolem dvaceti let a jako hudbymilovní mladíci jsme se snažili protlouct vrcholící komunistickou normalizací, tedy až mrazivou marností takřka všeho. Hospody se vyprazdňovaly, kamarádi v lepším případě emigrovali, jiní seděli v kriminále. Společenský život se přesouval do utajovaného soukromí a těch nemnoho příležitostí, jak se dostat k něčemu autentickému třeba prostřednictvím rockového koncertu, pomalu, ale jistě kvůli policejnímu ataku končilo. Nad Prahou se rozhostilo ponuré, zmrtvělé ticho. A tehdy jsme objevili svět vážné hudby: ne ten důvěrně známý, živelně rockový, ale abstraktní, plný barev, zvláštních nálad a myšlenek. Nejprve zpěvnou barokní hudbu, později naléhavou výpověď Ludwiga van Beethovena. Objevili jsme i chození do Rudolfina: my rockeři jsme si napůjčovali bílé košile a usedli do sedadel „mekky“, pro nás do té…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 46 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
