81_R29_2011_n.jpg
81_R29_2011_n.jpg


81_R29_2011_s.jpg
81_R29_2011_s.jpg

Zazvonění budíku probere nejprve moji kočku. Je to pro ni signál, že již nastala chvíle, kdy se na mně může začít dopouštět ranní hygieny. Moc dlouho jí tu radost nedopřeji a raději se po pár schodech odebírám do koupelny vlastní. Bydlet přímo nad místnostmi, které tvoří srdce Portmonea – Musea Josefa Váchala v Litomyšli, o nějž se právě rok starám, má své výhody, říkám si. Cestou do práce (ten stejný pár schodů) nikoho nepotkám a nemusím se tak konfrontovat s realitou okolního světa. Ta mě vítá až při snídani – teď v létě většinou na dvorečku pod lípou, a to ve své laskavé podobě zelené trávy a modrého nebe. Než dorazí první návštěvníci, většinou stihnu trochu poklidit muzeum, vyřídit e-maily nebo část papírování. Na dopoledne jsou často objednané školní skupiny. Při výkladu toho, kdo byl Josef Portman, Josef Váchal a jak se stalo, že dneska v Litomyšli najdeme překrásně vymalované pokoje Portmanova domku, si vždy lámu hlavu, jak informace podat tak, aby studenty co možná nejvíce zaujaly. V duchu si zároveň slibuji, že už se konečně spojím s někým, kdo by mi pomohl připravit nějakou interaktivnější formu prohlídky nežli pouhý výklad, ať už sebelépe ušitý na míru provázené skupince.

Oběd většinou probíhá formou kastrůlků z místní vegetariánské jídelny, kterou by nám mohli i v Praze závidět. Nejen že tam výborně vaří, ale její milý personál člověku vždycky navíc zvedne náladu. Odpoledne už chodí spíš samostatní návštěvníci. Studenti, mladé páry, starší páry, mladé rodiny, cestovatelé s krosnami, sběratelé turistických známek, distingované dámy v důchodovém věku, prostě celá plejáda postaviček – jak z Balzakova románu. Někteří jsou unešeni, jiní se lakonicky ptají „a to je všechno?“. Téměř všechny ale kromě Váchalových maleb odzbrojí postup restaurování interiéru Portmonea, které probíhalo na začátku devadesátých let. Tehdy byly malby metodou transferu z domečku odvezeny, opraveny a znovu restaurátory osazeny na své původní místo.

Pracovní doba mi končí v pět, což je akorát čas na to vyrazit si ještě za světla na projížďku na kole nebo navštívit místní plovárnu. Loni jsem také propadla kouzlu slacklajny neboli špagátu, který se dá natáhnout mezi stromy v zámeckých zahradách a trénovat na něm chůze po laně. Některé večery trávím kulturněji, a to hlavně když je ve městě „Smetanka“ neboli festival Smetanova Litomyšl. Občas se mi podaří dostat se na nějaký koncert, alternativou jsou také vernisáže všemožných výstav, které probíhají nejen v době konání festivalu. Litomyšl je úrovní kulturního života proslulá, což byl také jeden z argumentů, které hrály velkou roli při rozhodování, zda opravdu opustit džungli hlavního města a přestěhovat se rok před ukončením univerzity do „staroslavné krasavice, okresního města L.“. Musím říct, že jsem od té doby ani na malý moment nezalitovala a že si život ve městě, spjatém se jmény slavného skladatele, famózní kuchařky, obrozenecké spisovatelky, socialistického ideologa, významného astronoma a v neposlední řadě amatérského tiskaře a geniálního grafika, nemohu dost vynachválit. Večery se tu nejlépe končí nad orosenou třetinkou plzeňského v hospodě Na Sklípku ve Váchalově ulici nebo v místním baru Underground. Cestou do peřin dávám dobrou noc potvůrkám, figurkám, ďáblíkům a postavičkám, jež bydlí na stěnách pokojů pode mnou, kunám, které řádí každou noc nad mojí hlavou, a usínám spokojeně nad knížkou, s vrnící Amálií na polštáři. 

Marie Venclová z Portmonea

Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na web@respekt.cz.
Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte