Červen 1344. Na Pražském hradě se scházejí lidé. „Karle IV., nebourej nám baziliku!“ „Ne katedrále!“ píše se na transparentech. Dav zuří, takže Karel IV. to vzdá. Gotickou katedrálu radši stavět nebude. Musel by ubourat románskou baziliku.
Bez bourání by nestál nejen Chrám sv. Víta, ale ani spousta dalších staveb. Třeba barokní pražské Staré Město, renesanční Telč, funkcionalistické paláce v Brně a tak dále. Bourání je prostě nezbytné, užitečné a zdravé. Jedině tak mohou ve vrstvách vystavěného prostředí přibýt další, udělat ho vydatnějším, pikantnějším, zajímavějším. Nové kvalitní stavby přinášejí do města nové funkce, udržují ho živé, což je rozhodně lepší než památkově zakonzervovaný skanzen. Problém tedy není bourání. Problém je stavění. To, co se staví na uvolněných místech, by mělo být lepší než to staré. Ale je to mnohdy horší.
Červen 2011. Na Václavském náměstí se scházejí lidé. Protestují proti zbourání domu číslo popisné 1601. Dům projektoval architekt Bohumír Kozák, postavený je v roce 1920. Nepatří k tomu nejdůležitějšímu od svého autora, ani k tomu nejcennějšímu na Václavském náměstí. Ostatně také jemu ustoupil jiný starší dům. Není tudíž nikde řečeno, že by se za žádných okolností nesměl zbourat. Václavské náměstí je ostatně typický příklad vrstvení různých epoch a třetí tisíciletí by tu mohlo mít dalšího zástupce…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu
