Poslední třetina cesty se zdá nekonečná, úzká silnice se táhne mezi lány k Pálavským vrchům, kam ale nikdy nedosáhne, před Pohořelicemi ji rozšlápne čtyřproudá R 52. Provoz je i v sobotu značný, řidiči se však chovají překvapivě slušně. Když potkají čtyři na kůži promoklé postavy, nejspíš ze soucitu změní pruh či přibrzdí. Po polní cestě by se šlo příjemněji, ale právě tudy před 66 lety prošla většina z bezmála třiceti tisíc Brňanů a Brňanek německé národnosti, pro které v této zemi už nebylo místo. Řečeno tehdejším prezidentem republiky, který se prý tolik zasloužil o stát, přestal německý národ v této válce být lidským a musel jej stihnout přísný trest.
Ten však stihl především nevinné, navíc rukama lidí, kteří by si jej možná sami zasloužili: zatímco skuteční pachatelé byli dávno na cestě do Latinské Ameriky, msta dopadla v prvé řadě na starce, ženy a děti, tedy ty, kdo toho s hrůzami války měli společného nejméně. A trestali lidé jako dělníci brněnské Zbrojovky, kteří do posledních dnů vyráběli za nadstandardní odměny zbraně pro Hitlera; pochod z Brna vedl Bedřich Pokorný, za války nejspíš konfident gestapa a po únoru vysoký důstojník StB.
Na Mendlově náměstí, tehdy hlavním shromaždišti vyháněných, se nás letos sešlo méně než v předchozích letech. Chyběli zejména pamětníci událostí, ale není se čemu divit, od předchozího dne ještě nepřestalo pršet. Po několika slovech o příležitosti a záměru pietního pochodu jsme se přesto vydali na cestu, tucet postav pod deštníky a v pláštěnkách. Do Rajhradu, slabé poloviny cesty, jsme došli bez zastávky, krátce se posilnili a ve čtyřech pokračujeme dál.
I v tomto počtu jsme docela barvitá společnost: z Rakouska přijel amatérský historik, jinak podnikatel v IT, mezi kroky se bavím o hudbě se studentem germanistiky a s fyzikem o politice. Shodneme se, že nás důsledky vyhnání pronásledují dodnes, v podobě pokřiveného vztahu k právu či komplexu potlačované viny, jednoho ze zdrojů zdejšího agresivního provincialismu. Nehledě na to, že tehdejší události upevnily pozici KSČ v obnoveném státě a umožnily pozdější převrat.
Poslední kilometry se spíše vleču, dohání mě trvalé následky úrazu, který jsem kdysi způsobil svojí levé noze. Trasa pochodu je dlouhá 32 km, v posledních květnových dnech roku 1945 navíc panovala tropická vedra, vyhánění u sebe neměli vodu ani proviant. Tolik k oficiální verzi, podle které si akce vyžádala jen dvě náhodné oběti. Na rakouské straně hranice leží více než tisíc bezejmenných, kteří vyčerpání a zraněním podlehli také proto, že se o ně rakouské úřady odmítly postarat. Kolik žen a dětí přežilo s doživotními traumaty, která jim způsobili opilí čeští dozorci či sovětští vojáci, nikdo nespočítá.
Po šesté konečně přicházíme k železnému kříži za Pohořelicemi. Zatímco většinu vyháněných vyvezla Rudá armáda za rakouské hranice či byli rozděleni na nucené práce po okolí, asi čtvrtina z nich zůstala v táboře po nuceně nasazených. Zubožení lidé trpěli podvýživou a infekčními chorobami. Na místě hromadného hrobu devíti set obětí tyfu a úplavice mlčky hledíme do trávníku ohraničeného tújemi, pohrouženi do vlastních myšlenek.
Člověk by od politiků k tomuto tématu čekal jasný postoj. Naše současná politická reprezentace však nezvládá ani základně fungovat a třeba nacisty co chvíli pochodující našimi městy neřeší, všemožní Dobešové a Klausové naopak infiltraci extremistů do státní správy umožňují. Kdo tedy zaručí, že se hrůzy minulé války již nebudou opakovat? Je to na nás samotných.
Jaroslav Ostrčilík, Forum pro česko rakouský dialog
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
