Zatčení a vydání generála Ratka Mladiće bylo noční můrou každé srbské vlády po pádu Slobodana Miloševiće v roce 2000. Ti, kteří odmítali Mladićovo vydání mezinárodní spravedlnosti, totiž ve veřejnosti vyvolali dojem, že muž obviňovaný z genocidy v Bosně a Hercegovině je obklopen nekonečně loajálními lidmi, kteří by za generálovu svobodu položili život. Všechny průzkumy veřejného mínění navíc ukazovaly, že 60 procent Srbů odmítá vydávání obžalovaných k haagskému soudu a že velká část veřejnosti Mladiće stále považuje za hrdinu, který v občanské válce zachránil bosenské Srby. Proto se každá vláda obávala, že zatčení generála v zemi, která se ještě s válkami 90. let morálně nevypořádala, vyvolá v zemi chaos a bude bezpečnostním rizikem pro novou demokracii.
Že Mladićovo vydání do Haagu k významným nepokojům nepovede, mě poprvé napadlo v den jeho zatčení. Patnáctiletý bratranec se mě tehdy zeptal, kdo je vlastně tím mužem, o kterém pořád vysílají televize a brání mu tak ve sledování oblíbených pořadů. Sám Mladić na televizních záběrech už nepůsobil jako generál obdivovaný kdysi celým Srbskem. Místo srbského hrdiny se na obrazovkách objevil nemocný starý muž, který se jen ztěžka pohybuje, mluví nesouvisle a trpí řadou chronických nemocí. Všechna média hlásila, že si Mladić úřadům jen řekl o zpětné vyplacení vojenského důchodu (celkem asi 40 tisíc eur za 16 let, která uběhla od konce bosenské války), o dodávání čerstvých jahod do věznice a o možnost pravidelné návštěvy dceřina hrobu. Média také zmiňovala, že mužům, kteří ho zatýkali, nabídl k pohoštění sýr a sklenku brandy.
Mladićovo zatčení do ulic Bělehradu přivedlo asi deset tisíc rozzuřených pravicových radikálů, jejichž pokusy o bouři policie ukončila během pouhé půl hodiny. Jen před třemi lety, po zatčení bývalého politického vůdce bosenských Srbů Radovana Karadžiće, přitom nepokoje vážně ohrozily pokračování vládní koalice. Tehdy, v červenci 2008, při střetech s policií zemřel jeden demonstrant a protesty se rozšířily do větších měst v celém Srbsku.
Marko Blagojević z Centra pro svobodné volby a demokracii věří, že extrémní nacionalisté v Srbsku během minulých tří let výrazně oslabili. „V roce 2008 demonstrace na podporu Karadžiće organizovala Srbská radikální strana (její vůdce Vojislav Šešelj také čeká na soud v Haagu), která měla 35procentní podporu voličů a místopředsedou této strany byl dnešní šéf opozice Tomislav Nikolić. Ten ale mezitím založil jinou stranu, která podporuje evropskou integraci a spolupráci s haagským tribunálem, zatímco Šešeljovi radikálové už mají jen pětiprocentní podporu,“ říká Blagojević.
Podle jeho názoru se významně proměnil i pohled Srbů na Mladiće a haagský tribunál. „Naše průzkumy pořád ukazují, že by 60 procent Srbů Mladiće nikdy do zahraničí nevydalo. Když se jich ale zeptáme, co by dělali, kdyby nedostatek spolupráce s Haagem blokoval srbskou integraci do Evropy, tak už nejsou tak rezolutní a reakce na Mladićovo zatčení tento postoj dokazuje,“ říká Blagojević.
Dlouhá cesta
Velký vliv na nálady veřejnosti po Mladićově zatčení měla také srbská média, která se od 90. let díky globalizaci výrazně proměnila. Zahraniční firmy vlastní velký podíl prakticky ve všech větších srbským médiích s výjimkou veřejnoprávního televizního vysílání RTS. „RTS Mladićovo zatčení nepodávala jako senzaci. Nesoustředila se na zábavné detaily, ale spíše věnovala velký prostor obětem zločinů, z nichž je Mladić obviňován, a morální zodpovědnosti Srbů ve válce,“ komentuje pozitivní roli veřejného média šéfredaktor zpravodajské agentury Beta Ivan Cvejić.
Ten není jediným, kdo volá po přijetí větší morální zodpovědnosti za válečné zločiny v Bosně a Hercegovině. „Některé vládní kroky šly správným směrem, třeba přijetí rezoluce o Srebrenici a uznání obětí Srebrenice anebo oficiální omluva RTS za své válečné zpravodajství. To vše ale mělo zaznít hlasitěji a přesvědčivěji. Srbsko ještě není společností, která by si prošla katarzí. Zlepšení vztahů s Bosňáky bude trvat ještě dlouho,“ říká Nataša Kandićová, šéfka Nadace pro humanitární právo, která dlouhodobě volá po důkladnějším vyrovnání se s minulostí.
O dlouhé cestě, která ještě Srbsko čeká, svědčí existence řady krajně pravicových organizací. Ty pořád glorifikují nebo alespoň ospravedlňují některé srbské zločiny. Učebnice historie o válce informují jen velmi málo, a to především ve formě seznamu faktů, bez morálního stanoviska. Debata o hrůzných událostech 90. let tedy Srbsko teprve čeká. Možná právě během procesu s Ratkem Mladićem.
Autor je srbský novinář.
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
