Původem z dělnického prostředí, vypomáhala na startu s osvětlením továrních hal. Padla do oka elegantnímu staviteli, který rozpoznal její talent a zařadil ji mezi ikony funkcionalistické architektury. Získala si nesmírnou oblibu, kdekdo propadal jejímu industriálnímu kouzlu a boháči ji osazovali ve svých nóbl vilách jako funkční a zároveň dekorativní prvek. Zvykla si na život ve velkém světě, ale potom ji srazil nástup socialistického realismu. Propadla tuzemskému rumu a za pár korun se propůjčovala domácím kutilům k vylepšení garáží. Normalizační angažmá ji zdiskreditovalo natolik, že po převratu upadla do obecného opovržení. Teď se ale po letech vrací z odvykačky vylepšená novými technologiemi. A na stará kolena září těžkotonážní krásou, která si podmanila mladé designéry: luxfera.

 

41A_varianta01_R18_2011_s.jpg
41A_varianta01_R18_2011_s.jpg
A teď plast

Skleněným tvárnicím dnešního typu předcházel neobyčejný vynález. James G. Pennycuick, Brit žijící v Kanadě, si nechal v roce 1881 patentovat skleněnou destičku opatřenou z interiérové strany řadou příčných hranolů (anglicky prism), odrážejících podle svých tvůrců denní světlo až do tmavých zákoutí. Teprve v roce 1897 se mu v Chicagu podařilo spojit s investory, kteří zafinancovali výrobu „luxfer“ (latinsky lux – světlo, ferre – nést), a založili American Luxfer Prism Company. Design novému výrobku vtiskl tehdy mladý, později světoznámý architekt Frank Lloyd Wright, dekoroval ho kompozicí kruhů a čtverců vytvářejících fialkově zabarvený květinový motiv. Vynález konečně prorazil, používal se ale k osvětlení průmyslových staveb, skladů, obchodů a sklepů.

Z periferií do lepších kruhů pronikla luxfera až díky úspěchu na světové výstavě v Paříži roku 1900. Švýcarský inženýr Gustave Falconnier zde světu představil svůj v té době už dvacet let starý vynález dutých skleněných tvárnic, vyfouknutých do formy podobně jako lahve. Zatavením dokonale uzavřený vnitřek vykazoval mimořádné izolační vlastnosti, tepelné i zvukové. Ostatní „glass bricks“ – skleněné cihly – té doby byly plné a pronikal jimi chlad. Falconnier vtiskl tvárnicím secesní vzhled, působily křehce, zároveň byly dostatečně pevné, takže už nic nebránilo jejich využití při výstavbě honosných vil. Dva roky po pařížském úspěchu je použil Dušan Jurkovič k osvětlení schodišťového prostoru Janova domu v Luhačovicích.

O pár let později byly tvárnice foukané překonány lisovanými, rovněž dutými, spojenými za vysoké teploty ze dvou půlek. Čtvercový tvar o rozměrech 19 x 19 x 8 centimetrů se přizpůsobil cihlám a zůstává dominantní dodnes.

Právě tento typ učaroval funkcionalistickým architektům. Rodinný „skleněný dům“ Maison de Verre v Paříži (1928–1932), se salonem otevřeným levicovým intelektuálům, prý inspiroval Waltera Benjamina k úvahám o nové architektuře. S luxferami pracoval Le Corbusier na bytovém domě v rue Nungesser et Coli (1931–1934), který díky čilým kontaktům ovlivnil mnohé české architekty. Josef Gočár pomocí luxfer prosvětlil věž kostela sv. Václava v pražských Vršovicích (1927–1929), jedné z nejpodivuhodnějších funkcionalistických staveb vůbec.

„Plíživý, ale rozsáhlý úpadek stavební kultury po druhé světové válce postihl i luxfery. Široká nabídka byla redukována na několik prostých typů a s tím degradovalo i jejich uplatnění. Hodily se zejména tam, kde nebylo možné použít běžná okna z omezené nabídky centralizované stavební výroby,“ vysvětluje pozdější lidovou oblibu luxfer v socialistických dobách historik architektury Petr Vorlík z ČVUT.

Dnes ovšem luxfery znovu působí dynamicky a pasují do futuristických interiérů, kde tvoří celé stěny v koupelnách a kuchyních. Pracují s nimi proslulí architekti jako Eva Jiřičná nebo Wiel Arets. Renzo Piano z nich v Tokiu postavil takřka celý dům módy Hermes (1998–2001). Jenom do garáže si je dá zřejmě málokdo. Cena za čirou kostku s proslaveným dekorem lesklá vlnka sice začíná na 33 korunách, ale za matnou zelenkavou „zakončovací tvárnici umožňující elegantní ukončení luxferových příček v prostoru“ už dáte 595 korun.

Skleněné tvárnice se na českém území vyráběly už před vznikem samostatného státu a dodnes je vyrábí firma Vitrablok v Duchcově. S 250 zaměstnanci dokáže vychrlit 25 milionů kusů ročně, což je plná pětina světové produkce. Vitrablok patří nadnárodní společnosti SEVES. V Česku se vyrábí řada Basic, v níž naleznete i dobře známé designy, nové návrhy už ale vznikají v Itálii. A novinka ve vývoji luxfer? Plast. Téměř nerozbitný, lépe tepelně izoluje a neváží skoro nic.

Autorka je novinářka. 

Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na web@respekt.cz.
Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte