37_uspech_cudlin_R01_2011_n.jpg
37_uspech_cudlin_R01_2011_n.jpg

Řeklo by se – obyčejná placka s několika dírkami. Ale omyl. K podnikání je sice knoflík malý a nenápadný, ovšem v oblasti módy už stačil udělat pořádnou díru do světa. Má totiž nejen svůj praktický účel, ale zároveň slouží i jako hodně netradiční ozdoba, či dokonce šperk. A rodinná firma Umkera ze Strakonic dokáže tu zdánlivou obyčejnost vyrábět v tak přitažlivých formách, že se její výrobky prosadily takřka po celém světě – šaty si jimi zapínají a zdobí lidé od Kanady až po Japonsko. Jako snad už jediná firma na světě je totiž vyrábí z kdysi obvyklého, dnes ale hodně netradičního materiálu – ručně zdobené glazurované keramiky. Autorka nápadu a majitelka firmy, keramička Miloslava Laiblová proto také získala v právě skončeném roce od úřadů ocenění za svoji „mimořádnou píli a houževnatost, s jakou oživuje téměř zaniklou řemeslnou tradici“.

 

37_uspech_cudlin_R01_2011_s.jpg
37_uspech_cudlin_R01_2011_s.jpg
Osudový nápad

„Jednou jsem seděla v dílně nad nějakou keramickou ozdobou a najednou mě napadlo, že kdyby se do ní vyvrtaly dvě dírky, byl by to krásný knoflík. Představa těch nekonečných barevných a tvarových kombinací mě úplně ohromila,“ vzpomíná dnes na devatenáct let staré začátky Miloslava Laiblová (56). Cesta k té ideji a pak dál k její realizaci ovšem zas tak úplně přímočará nebyla.

Miloslava Laiblová sice vystudovala keramickou školu v Bechyni, jenže na nějakou samostatnou práci, či dokonce podnikání nebylo tehdy ani pomyšlení. Umělecké řemeslo měla sice v krvi (tatínek byl umělecký knihař, jehož dílnu kdysi zlikvidovali komunisté), ale v poměrech okupačního komunismu se vlastní ateliér a tvorba zdály jako něco opravdu hodně vzdáleného. Po škole prostě jako naprostá většina spolužáků „normálně“ nastoupila do fabriky na výrobu porcelánu, později v pražském socialistickém podniku Keramo vytlačila do formy dvě stě padesát obecně populárních keramických Švejků za směnu. Až rok 1989 přinesl vysněný zlom: jak jen to šlo, půjčila si Miloslava Laiblová peníze na malou pec, kterou nastěhovala do prádelny rodinného domku, a začala vyrábět na vlastní pěst běžnou „užitkovou keramiku“: tisíce turisticky žádaných keramických replik domečků ze Zlaté uličky v Praze po padesátníku za kus.

A pak přišel ten osudový nápad s knoflíky. Když ho začala uvádět v život, prý skoro vůbec neopouštěla dílnu a takřka ve dne v noci vyráběla a vyráběla. „Věřila jsem, že si je rád pořídí člověk, který má smysl pro něco odlišného, navíc jsou i praktické: dají se prát jako každý jiný knoflík a tak snadno se nerozbijí,“ vysvětluje Miloslava Laiblová. A reakce na její první knoflíkovou sérii v tehdejším Domě módy byla opravdu ohromující: nejen že ihned získala svoji vlastní výstavní vitrínu v rámci obchodu, ale i první velkou objednávku. Od té doby vyrábí měsíčně kolem deseti tisíc knoflíků v ceně od pěti do šestnácti korun. A protože jsou kus po kuse ručně zdobené, každý z nich je vlastně výtvarným originálem.

 

Od klacíku po energii tvaru

„Vyrábím je i na zakázku podle druhu použitého materiálu či navrženého střihu,“ říká paní Laiblová. V produkci používá tisíce glazur a na knoflících těch nejrůznějších tvarů od trojúhelníku, čtverce, půlkruhu, oválu až po prohnutý pásek či dětské varianty zvířecích postaviček se tak dá vidět nejen zlato a platina, ale i stovky barevných kombinací. „Nechávám se inspirovat hlavně v přírodě, třeba zdánlivě obyčejným klacíkem s odchlíplou kůrou či ledem se zamrzlými bublinami a kruhy. Vyrábím také podle přání zákazníka na nejrůznější abstraktní témata, jako je třeba energie tvaru či právě voda.“

Proto také zaujala slavný velkoobchod s uměleckými knoflíky Mühlmeier v Německu, kde se její zboží stalo vedle knoflíků z peří, slámy, korku či polodrahokamů předním tahákem katalogu. Navíc se pravidelně zúčastňuje nejen největšího veletrhu módy ve Frankfurtu, módních přehlídek v Paříži, ale také keramických bienále či sympozií ve Francii a Belgii.

Přesto v současnosti musela Umkera stáhnout svoji produkci na polovinu: řadu oděvních podniků poslala během krize ke dnu levná konkurence z Číny, a tak místo někdejších jedenácti zaměstnanců pracuje dnes ve firmě jenom sama autorka s manželem a jednou stálou zaměstnankyní. „Nemáme si ale nač stěžovat,“ říká Miloslava Laiblová, „bohatě se uživíme a já mám pocit, že se podílím na něčem výjimečném a udržuji tradici.“ 

Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na web@respekt.cz.
Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte