Ať zmizím

Simone de Beauvoir napsala, že jí záviděla srdce, které bylo schopno bít za celý svět. Charles de Gaulle prohlásil, že ta ženská je blázen. Morální génius, říkali další, a velká mystička 20. století. Měla prý bojovat za práva žen, ale sama své pohlaví nepřijala. Židovka s antisemitskými sklony. V případě francouzské odborářky, filozofky a teoložky Simone Weilové (1909–1943) by šlo vršit rozpory dlouho. Svazek Tíže a milost umožňuje setkat se s myšlením jedné mezní osobnosti.

Ta scénka je výstižnou zkratkou jejích způsobů: Na konci 30. let Simone Weilovou trápila situace a pracovní podmínky francouzských prostitutek. V převleku za muže se tedy vydala do nevěstince. Do prvního ji nepustí, poněvadž je považována za nezletilého, ale v dalším zařízení je o něco úspěšnější: vnikne mezi purpurové závěsy, avšak jedna z prostitutek poté za blíže nespecifikovaných okolností rozpozná její pohlaví. Než jí Simone stačí sdělit svůj bohulibý záměr, prostitutka jí vynadá a nafackuje. Svět zkrátka neměl pochopení. O pár let dříve jela Simone Weilová bojovat do španělské občanské války, ale bohužel šlápla do hrnce a škaredě se popálila, takže musela frontu opustit. A takových situací byl její život plný: vysoké záměry vždy překazila nějaká přízemní skutečnost. Simone Weilová byla pověstně ušlechtilá a pověstně neohrabaná. Není se co divit, že se nakonec plně projevila spíš na papíře, hlavně ve svých…