Temný obchod s odposlouchávanými hovory mafiánů, lobbistů a jejich politiků mě přivedl na myšlenku, zda nemohu být sledován i já sám. Hned jsem si řekl, že jako obyčejný čičmunda nejsem zajímavý. Ale pak mi došlo, že bez ohledu na to existuje celá řada technologických aparátů spojených se sociálními a byrokratickými praktikami, které umožňují sledovat mou osobu velmi komplexně a do překvapivé hloubky. Netrpím paranoickým stihomamem, jen eviduji, skrze co všechno jsem viditelný, slyšitelný a čitelný pro hypotetické Oči a Uši. Satelitní kamery, bezpečnostní kamery na ulicích, v obchodech a metru, počítače doma i v práci, mobil, platební karta, internetové bankovnictví. To je zatím asi všechno, obojek s čipem ještě nenosím. Všichni jsme na tom zhruba takhle.

Na základě dat z kamer a mobilního signálu lze vyhodnotit náš pohyb po městě i světě. Podle plateb kartou a výpisů z účtu lze dosti přesně zjistit, jaký je náš životní styl a sociální status: co a kde nakupujeme, jak bydlíme, jezdíme atd. Oblíbené položky v počítači a telefonické hovory barvitě dokreslují obraz o našich životních prioritách, slabostech, úchylkách. To vše je dobré pro preventivní, kontrolní, komerční i čistě voyeurské účely. A co teprve pro účely vědecké! Ve filmech je zručné vyhrabávání digitálních stop a stopování skrze obrazovku už dlouho činností zcela běžnou. V americkém Labyrintu lží sedí rozvědčíci v jakémsi velíně…