„Následující strany představují první pokus zaměřit jedno bílé místo na mapě české literárněvědné bohemistiky,“ píše v úvodu studie Smutek na vedlejší koleji s podtitulem Nacistická genocida Romů v české literatuře profesor slavistiky z univerzity v Heidelbergu Urs Heftrich. Na první pohled práce určená literárním badatelům po několika řádcích vtáhne i obyčejného čtenáře. Nejenom svým čtivým jazykem, ale jak vyplývá z podtitulu, i dlouho tabuizovaným tématem.
O systémovém vyvražďování Romů a Sintů za druhé světové války v Česku skutečně nikdy nevznikaly tematické romány, básně, divadelní hry či filmy. Bílí Češi se věnovali svým mučedníkům, navíc pečlivě prosetým skrze síto komunistické ideologie. Při pročítání Heftrichovy útlé knihy tak začne mrazit z ticha, které se tady dlouhá desetiletí vznášelo nad 6500 místních romských obětí genocidy. Z lágrů se jich po válce vrátilo 583. Příznačné ticho, charakterizující vztah většinové společnosti k této menšině, až na výjimky typu knihy Martina Šmause Děvčátko, rozdělej ohníček z roku 2005, panuje dodnes.
Kritéria svého bádání německý slavista stanovuje následovně. „Čtyři zvolená díla nejsou samozřejmě jediným dokladem genocidy Romů v české literatuře. Ovšem pokud je nám známo, představují naprosté výjimky v tom smyslu, že se masovým vražděním Romů zabývají jakožto zásadním tématem.“ Heftrich tak svoji…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu
