Haiti je metaforou pro všechny výzvy, jimž musí dnes čelit moderní lidstvo

Dvanáctého ledna 2010 v 16.52 se Haiti propadlo do noční můry. Zemětřesení trvalo necelou minutu, zdi se třásly a podlaha se vám rozpadávala pod nohama – minuta trvá dlouho, velmi dlouho.

V následujících okamžicích se nad chudinskou čtvrtí i nad komfortními činžáky zvedl – jako kdyby vycházel z jediného břicha – pronikavý řev tisíců hlasů strachu a bolesti, sevřel mi hrdlo a škrtil až téměř k zadušení. Vyrazila jsem domovní dveře a vstoupila do hrůzy. Tam, hned na konci mojí ulice. Na zemi rozdrcená těla, tváře pokryté prachem, sesuté zdi. A k tomu jistota, že dál ve městě bude všechno ještě horší. Hnali jsme se okamžitě pomáhat obětem – na pláč nebyl čas.

V tom tropickém soumraku, který vždycky tak rychle pohltí noc, jsem se nedokázala vyhnout otázce, která ve mně od té doby hlodá: Proč my, Haiťané? Už zase my, pokaždé my? Jako kdybychom byli na světě jen proto, abychom měřili nejkrajnější meze lidského, meze chudoby a utrpení; proto, abychom v těch zkouškách obstáli a proměnili je na životní sílu, na zachraňující tvořivost. Tuto první odpověď na své otázky jsem našla v písních, které v tu noc nezmlkly. Jako kdyby se hlasy, jež se tam zvedaly do tmy, rezolutně odvracely od neštěstí, od zoufalství.

Konec světa …