Šok ze sebe
V pražské MHD jsou již nějakou dobu k vidění plakátky s panáčky, které mají přimět cestující zábavnou formou ke slušnosti. Staršímu, že je lépe uvolnit místo, spolucestující, že není radno zatěžovat hlukem, otravným zavazadlem nebo nezvladatelným psem. Obrázky postaviček jsou humorné, vychovávat nenásilnou formou je dnes ostatně trendy. Zarazí jediné. Proč jsou tu za nehodné výhradně mladí muži, zatímco oběťmi jsou téměř vždy penzisté či ženy? Jsou to přece často také dívky a ženy, kdo otravuje vagon hudbou ze sluchátek nebo rozjíveným psem bez náhubku, a chytnout se v tramvaji kvůli něčemu s důchodcem je podle mě snad to vůbec nejběžnější. Jenže zažilo se to jinak a obrázky, které nás mají vychovávat, zároveň recyklují stereotypy podobně jako leporelo o rodině, kde máma stojí pořád u plotny, zatímco táta jako by se jen dokola holil, četl noviny nebo čutal mičudu.
Předstírám tu zatím celkem obstojně tykadla na stereotypy, ale čas od času dostanou i mě.
To například když mi před pár měsíci přišla e-mailem nabídka z jakési ústecké kulturní revue, zda bych pro ně nenapsala text. Ústí nad Labem, mumlám si nafoukaně před monitorem, konec světa. To bude jistě nějaký lokální plátek nevalné úrovně, myslím si, chuť přispět veškerou žádnou. Když mi po čase přišel do schránky hotový výtisk revue Pandora, byla jsem v šoku. Tak krásně vypravenou knihu jsem už dlouho neviděla a zdaleka tím nemyslím jen tu fosforeskující obálku. Nakonec mě ze všech „ismů“ uhnal „pragocentr“. Ti, kdo mají Pražáky za náfuky, moc dobře vědí, o čem mluvím. A to jsem si až donedávna myslela, že předsudky trpí oni, ne já.