Potlesk neměl zdaleka takovou intenzitu, jaká se čekala. Vždyť se o tomhle představení mluvilo několik měsíců dopředu, což bylo oprávněné, protože v činohře Národního divadla se už hodně dlouho nic podobného neudálo. Druhá premiéra Věci Makropulos byla u konce a uprostřed Stavovského divadla se ze židlí zvedl jeden pár: zuřivě tleskal, ba i bravo zvolal, a po chvilce si zase sedl, protože zbytek sálu tleskal rozpačitě, tlumeně, k žádné „standing ovation“ se nenechal strhnout. Diváci se pomalu rozcházeli a nezdálo se, že by měli pocit, že se zrovna účastnili historického okamžiku.
Jisté rozpaky nad inscenováním Čapkovy klasiky Robertem Wilsonem se čekaly. Máme tu přece publikum konzervativní, zvyklé na herecké bardy známé z televizních seriálů, kteří pečlivě odříkají text v pečlivých kulisách, publikum, které je na podobné kočičárny, jimiž se Wilson po světě proslavil, navýsost citlivé. A skutečně: vidět Václava Postráneckého a Miroslava Donutila, jak se celou dobu na jevišti snaží pitvorně vyjít vstříc Wilsonově představě o strojovém pojetí jejich figur, jak se lopotně honí za kužely barevných světel, kterými režisér vytváří dynamiku jinak minimalistického děje, to je podívaná pro nátury řekněme alternativnější, experimentům otevřenější.
Ovšem za rozpaky z premiéry Věci Makropulos se nedá hledat jen nevstřícnost zdejšího publika k novotám. Koneckonců na premiéry přece chodí…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 44 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
