Používáte nástroj pro blokování reklamy. Příjmy z reklamy umožňují naši existenci.
Podpořte nás a nástroj pro tento web vypněte (návod). Nebo si pořiďte předplatné a reklama se vám nebude zobrazovat. (E-shop)

Obtěžuje vás reklama?
Předplatitelům ji nezobrazujeme.

Reklama
 
Jeden den v životě

V gambijském vězení

gambie301.jpg
gambie301.jpg • Autor: Respekt

73varianta_R45_2010_s.jpg
73varianta_R45_2010_s.jpg • Autor: Respekt
V noci se mi zdál krásný sen o tom, že mě pustili z věznice a objímám se se svými rodiči. Ráno se ale probouzím s obličejem dvacet centimetrů od mříží. Stále ve vězení, stále v Gambii. Budí mě několik vojáků na služebně přebíjejících samopaly. Jsou přibližně tři hodiny ráno. Jako minulé dny následují asi dvě hodiny bdění. Kolem páté hodiny opět vše utichá a je možné zase na chvíli usnout. To není nejlehčí úkol, protože v cele je jenom zčásti plesnivý modlitební koberec. Jinak nic. Ani postel, ani židle. Zato švábi, krysy, žáby, špína a občas nějaký černošský spoluvězeň zadržený buď za padělání peněz, či za výtržnictví.

K odchodu na sociálky si musím vyžádat policejní eskortu, která mě se samopalem doprovází až na záchod. Pokud tu díru v zemi lze takhle nazvat. Se značnou dávkou snahy usínám. Kolem deváté mě budí dětský křik a pláč. Ve vedlejší cele je zadržen přibližně osmiletý chlapec. Jak se později dozvídám, za žebrání. Nastupují na něj tři neuniformovaní policisti s přibližně půlmetrovou gumovou hadicí. Bijí ho do hlavy, do obličeje, přes záda. Klučina křičí a pláče. Ten zvuk nezapomenu. Za velkého smíchu o klučinu hadici uráží. Snažím se udržet v co nejlepší psychické kondici, a tak odháním myšlenky, že se něco podobného může stát i mně. Nebo snad i něco horšího.

Kouřím jednu cigaretu za druhou a snažím se co nejvíc modlit. Čas od času mě vyruší nějaký bachař, který se ze mě snaží dostat peníze. Ať už za to, že jsou na mě hodní, či za nějaký malý předražený nákup. Občas mi donese nějaké jídlo a pití můj nezadržený kolega Vojta. To jsou ty příjemnější chvíle. Nejhorší doba z celého dne je večer mezi pátou a sedmou hodinou. Slunce už klesá a elektřina funguje až od sedmi hodin. V cele se tak začíná pomalu stmívat. To s obrovskými hejny komárů působí dost depresivně. Čekám na večer, kdy bude zase možné na chvíli zamhouřit oko a dočkat se rána. Následují tak opět dlouhé hodiny čekání a přemýšlení o tom, kde jsem udělal chybu.

Při přechodu ze Senegalu do Gambie jsem byl zatčen za držení léku předepsaného mým doktorem. Bohužel v Gambii je nutné na tento lék mít předpis, jinak je klasifikován jako droga. Nic takového nebylo zmíněno ani na stránkách ministerstva zahraničí, ani v osobním e-mailu ze spravujícího konzulátu. Prostě jsem měl smůlu.
Poté co se mi nepodařilo podplatit místní policisty, kteří měli propadlé identifikační průkazy, sepsali se mnou policejní protokol. Ten jsem byl donucen podepsat. Respektive otisknout svůj otisk prstu pod dokument. Poté mě odvedli do věznice, kde jsem měl vyčkat rána, kdy se celá věc měla údajně rychle vyřešit.

Po celodenním čekání mi sdělili, že musím zpětně dodat recept na daný lék. Ihned jsem kontaktoval rodiče a ti mi recept zaslali. První problémy byly však s vytisknutím, protože sehnat v Gambii fungující internet zároveň s provozuschopnou tiskárnou je nadlidský úkol. Po celodenním objíždění různých měst se to mému parťákovi Vojtovi podařilo a tak jsem mohl předat dokument místnímu šéfovi. Ten však náhle změnil názor a rozhodl, že musím být transportován na protidrogovou centrálu v hlavním městě Banjul. Bohužel byla neděle a v pondělí byl v Gambii státní svátek. Drželi mě tedy déle než tři dny, což odporuje místním zákonům.

Následovaly tak další dva dny nekonečného čekání. V úterý mě vzbudili brzo ráno a na motorkách mě převezli do hlavního města. Tam následovaly další dlouhé hodiny čekání, kdy mě navštívil i konzul pro Českou republiku v Gambii Adama Ahmadou Sallah, dvoumetrový sympatický chlapík v saku vykládající historky ze studií v Evropě. Kolem poledne vyšel jeden z policistů, předal mi pas a nechal mě odejít s tím, že je všechno v pořádku. Bez jakéhokoli propouštěcího dokumentu a bez mých léků.

Bylo to nejhorších osmdesát osm hodin mého života. Těch pár hodin mi hodně dalo i hodně vzalo. Minimálně si dokážu dnes naplno užívat všedních radostí a starostí evropského života.

Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.
Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte