S minulostí se dá vyrovnávat různě, ale my jsme to nikdy moc neuměli. Když to vezmeme zpětně: Tak v roce 1989 jsme to dali prominentům a kolaborantům komunistického režimu velmi levně. V roce 1948 to naopak komunisté nebývale tvrdě spočítali všem, kdo nějak smýšleli svobodně. Po druhé světové válce sice byli potrestáni i služebníci nacismu, zároveň jsme ale kolektivně vyhnali celý jeden národ a navíc potrestali i ty, kteří se nějak snažili pomáhat v rámci možností (třeba někteří členové protektorátní vlády), zatímco řadu kolaborantů začal s klidem využívat nový režim. Po Mnichovu se mnozí ostudně vyrovnávali s naší demokratickou epizodou a pak máme rok 1918 a vznik republiky, který si nyní připomínáme.
A ačkoli se o tom příliš často nemluví, i zakladatelé státu se pokoušeli vyrovnat s dobou minulou. Hodně si to usnadnili, když za nepřátele označili vlastně celou šlechtu. Za rozhodnutím se nepochybně skrývalo i hodně zištných myšlenek, vždyť se tak otevírala cesta ke značnému jmění.
K jistému omezení vlivu a zabavení části majetku bylo zřejmě v některých případech nutné přikročit. Nicméně překvapuje razantní a plošné odmítnutí šlechty a nevyužití některých osobností ve službách mladého státu. Čím jsou staré rody výjimečné? Tradicí, vztahem k půdě a nepochybně také exkluzivními kontakty a známostmi.
Československo mohlo využít tohoto předpokladu ve svůj prospěch, ale neučinilo tak. Bohužel. Možná tam se vytvořily základy pro plýtvání elitami, čímž dnes velmi trpíme. Co se nevyhnalo tehdy, o to se postarali buď nacisté, nebo komunisté. Což jsme tu nedávno zmiňovali při recenzi knihy Petera Demetze Praha ohrožená 1939–1945.
Nacisté a komunisté však nepochybně společnost oslabit chtěli, kdežto zakladatelé Československa se spíše mýlili ve svých předpokladech. To není omluvou. K charakteru velkých osobností patří i to, že by měly být prozíravé a nevézt se na momentální populární vlně.
Uvidíme, jestli se v tom poučíme a jestli v budoucnu budeme schopni vytvářet a podporovat elitu, která by tu zůstala a pomáhala společnosti. Každopádně o tom, jak jsme po roce 1918 zatočili se šlechtou, si můžete přečíst v článku Petra Třešňáka a Báry Procházkové na str. 30–32.
Vážené čtenářky, vážení čtenáři, inspirativní čtení vám přeje
ERIK TABERY
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
