Jednou to bude možná normální. Braniborsko rok od roku mizí, spáleno lesními požáry. Řeky se vylévají z břehů, anebo nás nechávají sípat na vysušeném dně. Tornáda otřásají trupy těch několika výškových budov, které nám ještě zbyly. Časem si zvykneme na nevyhnutelné a naučíme se trikům potřebným pro přežití.
Ale teď? Jsme ještě bezradní, anebo už jsme vyrovnaní? Přinejmenším jsme zmatení. Mechanismy zapomínání sice ještě stále fungují, ale pomalu už nestíháme sledovat všechny ty nové Jóbovy zvěsti, které se na nás valí. Obavy vyvolávané zprávami ze vzdálených zemí, jež se nám zdají stále méně vzdálené, zatím ještě vnímáme tlumeně. Ještě jsme nestačili zapomenout na Lothara, Katrinu a Kyrilla, na tsunami v Thajsku, na lesní požáry v Řecku, na zemětřesení v Číně a na Haiti, jen co jsme zaregistrovali a oficiálně označili za ukončenou nemoc šílených krav, prasečí a ptačí chřipku, už se za nejnovější katastrofou valí další.
Sopečný mrak z Islandu, ropná skvrna v Mexickém zálivu, povodně v Pákistánu, lesní požáry v Rusku a stále větší záplavy v Evropě. Noviny už sotva stačí dobíhat katastrofy jako zajíc ježka z pohádky bratří Grimmů.
Citové rozpočty
Existuje barometr stavu katastrof? Zhoršuje se situace opravdu, nebo jde jen o subjektivní pocit, že počet katastrof stoupá? Pokud máme věřit statistikám, křivka jde nezadržitelně nahoru. Počet smrtelných obětí obrovských katastrof dramaticky…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 47 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
