Jaké to je, být majitelkou zámku – ptají se Marcely Lažanské často lidé, když je po skupinách vodí prohlídkovou trasou svým vlastním obydlím. „No, hlavně žádná velká romantika, spíš strašně moc práce,“ říká zvědavcům s úsměvem žena, která věnovala už léta života opravě rodového sídla svého muže. Když Marcela a Vladimír Lažanští v roce 1996 zámek v Chyších koupili, byla to hodně zruinovaná krása, do které teklo a foukalo. Teď je větší část stavby opravená a přístupná veřejnosti, stejně jako park a pivovar s restaurací. Tváří v tvář takovému výkonu může zmínka o neromantické velké dřině překvapit jen málokoho. Kdo ale s paní Lažanskou mluví podrobněji, dozví se víc. Třeba i to, jak o svoji „funkci“ zámecké paní zpočátku moc nestála, ale že teď jsou chvíle, kdy v ní zažívá pocity opravdového štěstí.
To snad ne, proboha
Už v roce 1978, když se budoucí manželé Lažanští poznali jako studenti, věděl Vladimír o zámku svých předků a tu a tam jezdil do Chyší projít se kolem něj a jen tak do něj nakouknout. Že jednou bude jeho vlastníkem, to ho za totality ani nenapadlo. A protože nebyl dědicem v přímé linii, nepřišlo mu to na mysl ani v 90. letech, kdy začal se ženou podnikat ve vlastní finanční firmě a vydělávat poměrně velké peníze. V roce 1994 ovšem pan Lažanský náhodou objevil, že „jeho“ zámek je na prodej, a jak vzpomíná jeho manželka, „stal se neklidným“. Zámek inzerovala v novinách místní realitní kancelář a manželé Lažanští se spolu vypravili na místo činu. „Proboha, tohle snad nemyslí vážně, doufám, že to nikdy nekoupí – to byla moje první myšlenka, když jsem tu stavbu spatřila,“ směje se Marcela Lažanská. Zámek byl v zoufalém stavu, tou dobou už byl dvacet let prázdný a lesk ztratil už dávno předtím.
V únoru 1996 klesla cena panství natolik, že se Lažanští rozhodli pro krok, který jim zásadně změnil život: za 10 milionů korun koupili zámek a hektary půdy kolem něj. „Manžel by si nikdy neodpustil, že nechal ten zámek napospas zmaru. Vždyť od roku 1766 až do konce druhé světové války tam žili jeho předci. Tu rodinnou odpovědnost nosí v sobě,“ říká paní Lažanská.
Chyšský zámek byl rodině Lažanských zabaven v roce 1945 podle Benešových dekretů. V 50. a 60. letech byl využíván jako zemědělská škola, později jako občasná škola v přírodě pro děti ze severních Čech a v roce 1978 nechaly úřady chátrající budovu vyklidit a zámek zel prázdnotou. Noví majitelé se proto měli co otáčet. Dotacemi na opravu památek jim ale pomohl i stát, a tak už o tři roky později otevřeli pro veřejnost prvních několik nově zařízených místností v přízemí. Počet prohlídkových tras se od té doby stále rozšiřuje, před rokem otevřeli první patro. Zámek nikdy nechtěli jenom pro sebe, snaží se ukázat život předků v expozici – a to nejenom v obvyklé zámecké sezoně. „Máme otevřeno i v zimě, to přijíždějí především školy. U nás totiž bydlel v roce 1917 Karel Čapek, který pracoval u Lažanských jako domácí učitel,“ vysvětluje paní Marcela. Ale konají se u nich i svatby nebo třeba konference a pracovní výlety firem.
Jako by na zámku ještě nebylo dost práce, koupili Lažanští v roce 2003 i vedlejší pivovar. „To původně vůbec nebylo v plánu, ale cena byla směšná,“ říká paní Lažanská. „Pro stát bylo důležité, že se někdo stará o opětné zprovoznění zchátralého pivovaru – a my jsme do toho šli z velké míry i kvůli strachu, že to koupí někdo jiný a postaví tu něco nevhodného,“ říká zámecká paní. Vlastní pivo Prokop – mimochodem typické křestní jméno u Lažanských – se točí v tamní restauraci už čtyři roky a domů si jej v PET lahvích odvážejí návštěvníci zámku i lidé z okolí.
Z patnácti zaměstnanců zámku a pivovaru je čtrnáct místních, z vesnice Chyše. „Lepší lidi nenajdu,“ chválí Lažanská své spolupracovníky a zdůrazňuje, že proto se snaží je udržet i mimo sezonu, i když nemají tolik práce a finanční situace je pro majitele každou zimu napjatá. Zámečtí páni v Chyších se rozhodně netváří jako králové, normálně pracují, paní Lažanská se víc angažuje v administraci, její manžel si zase vzal po svá křídla pivovar. Během sezony jsou oba pořád v jednom zápřahu, o víkendu přijede syn a pomůže matce vyřešit problémy s počítačem. V zimě bydlí většinou v domě v Děčíně, protože zámek se dá jen těžko vytopit. „Jsem docela pyšná na rodinu,“ říká Marcela Lažanská. „Nebylo to vždycky jednoduché, ani finančně, hlavně ve fázi budování. Ale teď vidíme, že to nebylo úplně marné.“ Představit si život bez zámku je pro paní Marcelu těžké: Chyše je část rodinného života, zámek koupili, když synovi bylo třináct. „Manžel se tehdy s Vojtou spojil a přehlasovali mě,“ usmívá se. Ale koupě nikdy nelitovala: „Když jsem v neděli odpoledne tady, dívám se ven do nádherného počasí a vidím nadšené návštěvníky v parku, naplňuje mě to pocitem štěstí.“
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
