Píše se pozdní léto roku 1904. Do mansardové střechy babické fary, která stojí na kraji obce nad kostelem, praží srpnové slunce a v místnosti sedí u stolu šestadvacetiletý kaplan s kulatými brýlemi, ne náhodou připomínající výrazem tváře rosničku. Jmenuje se Jakub Deml a mírně nahrbený nad list papíru píše dopis svému příteli, sochaři Františku Bílkovi, o němž ten rok vydal knížku: „Jsem od p. Březiny i od p. Floriana vzdálen pouze na dvě hodiny. Je zde krásně. Široko daleko viděti městečka, pole, louky, poblíž i v dáli lesy a hory jako stráže. Zvláště důvěrné a slavné jsou zde západy slunce a oblaka. Jsme tu blíže k nebi.“ Ta nebeská blízkost v Babicích není vymyšlená – po vysvěcení na kněze působil Deml v Kučerově u Vyškova, kde trpěl přízemním prostředím ne zrovna nakloněným jeho literárním ambicím a aktivnímu kněžskému přístupu. Po přeložení se tedy ocitá jako kooperátor v Babicích, obci ležící blízko jeho inspiračních zřídel, Jaroměřic a Staré Říše, ale především pod ochrannou rukou faráře Josefa Ševčíka (1857–1911), který bude Demlovi v následujících dramatických letech až do svých posledních dní pevnou oporou, otcovským přítelem, mecenášem i duchovním světlem v poryvech času.
Dopis jako médium
Téměř padesát listů básníka, prozaika a kněze Jakuba Demla adresovaných Josefu Ševčíkovi v rozmezí let 1904–1911 (doplněno několika Šev…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 48 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].