Používáte nástroj pro blokování reklamy. Příjmy z reklamy umožňují naši existenci.
Podpořte nás a nástroj pro tento web vypněte (návod). Nebo si pořiďte předplatné a reklama se vám nebude zobrazovat. (E-shop)

Obtěžuje vás reklama?
Předplatitelům ji nezobrazujeme.

Reklama
 
Eseje

Já Lošaď

losad.jpg
losad.jpg
 


 

Od Ivančic jsme se dali k Brnu. Naši kavalérii, jež náležela k 1. gardové jezdecko-mechanické divizi pod velením generála Plijeva, provázel už od Podivína zbytek 41. tankové brigády, které teď velel poručík Mutkin poté, co kapitán Čepuch padl v bojích u Dolních Kounic. Všechno si přesně pamatuju, mám paměť jak slon, i když jsem jenom kůň. Byli jsme nejlepší jezdecký kozácký oddíl, elitní konármija kozáckého generála, jenž snil o tom (ano, i sny všech v kavalérii si dobře pamatuju), že v mém sedle vjede slavně do Berlína. Ale teď a tady jsme byli jenom součástí 2. ukrajinského frontu maršála Malinovského a procházeli jsme svou vítěznou bojovou cestou jak dlouhým pažravým střevem. Viděl jsem umírat koně i lidi. Koně po desítkách, lidi po stovkách. Koně buď klesli na kolena a pak se pomalu sesuli na bok a zůstali tam ležet s břichem, které se ještě dlouho trhaně pohybovalo, anebo se dělostřeleckým granátem rázem rozškubli na dva tři kusy, tři rudé prapory, které ale byly moc těžké, než aby mohly vyletět na stožáry, a tak sebou pleskly do bláta anebo jak obrovské krvavé hulánské čáky sedly na hlavy vyděšených vojáčků. A my koně jsme taky sloužili jako „živé konzervy“, s nimiž se počítalo, že když padnem, skončíme ve vojenské kuchyni. Ale často nebyl prostě čas zdržovat se přípravou koňského masa a bylo jednodušší vyplenit nějaký vesnický domek. Takže naše těla ležící při cestě pak smaragdovatěla mouchami, těmi skutečnými vítězi téhle ničemné vojny.

Chlapec, který byl speciálně ke mně přidělen, aby se o mě staral, malčiška z nějaké bezvýznamné děrevni u Dněstru, ale s obrovským talentem rozumět koním, zemřel roztrhán v minovém poli na stovky drobných kousků, které pak pršely v prvních jitřních paprscích jak rubíny z velké nebeské šperkovnice. Zoufale jsem potom myslel na to, kam tak rázem a navždy zmizely doteky jeho rukou, co mě dovedly tak hezky hřebelcovat anebo zas něžně hladit po té dlouhé bílé vypuklině začínající mezi mýma ušima a končící na chřípí, po té hodně zvláštní lysince, jíž se my arabští hřebci lišíme od všech dalších příslušníků naší koňské rodiny. Ale nechci nikdy zapomenout ani na to, jak si malčiška přidřepl a obratnými prstíky sbíral z mého břicha vojenské vši, veliké jak třesně na zahrádce Dmitrije Ivanoviče, o němž bude už za chvilku řeč. Ten chlapec, co měl mě na starosti, se jmenoval jen tak obyčejnsky Voloďa a jsou miliony Voloďů v té zemi od Ladožského jezera až po Ochotsk, ale jen jediný mezi nimi věděl, že rozumím nejen několika člověčím pokynům a povelům, ale doslova celé lidské řeči a že mi tak může při hřebelcování anebo při vybírání vší – a když zrovna nikdo nebyl v doslechu – povědět, jak se v té vesničce při Dněstru rozloučil se svou dívenkou: já poceloval jejo v poslednij raz, požal ruku i my rastalis, i já uže ponjal, što eto navsjegda. A ty krvavé rubíny, co potom kousek za Ivančicemi rozsvítily oblohu, to byla jeho poslední zářivá kytice, poslední slova lásky pro tu jeho dívenku, a já pevně věřím, že si je pak přečetla ve snu. A kdyby snad ne, tak by pak všechno na tomhle světě ztratilo navždycky smysl.

Dobyli jsme Brno po těch nekonečných dnech a nocích, které byly od sebe k nerozeznání stále týmiž kaskádami výbuchů, hřměním ocelových pásů, štěkotem kulometů, ale i křikem a umíráním. Město celkem přežilo, jen každý pátý dům v rozvalinách, ale přežilo taky něco Němců, sebevražedných zdivočelých výrostků z Hitlerjugend a taky půdní ostřelovači a několik zabarikádovaných zbytků německých jednotek, o nichž zjistil staršij lejtěnant Andrej Tolstoj, že se drží Schörnerova rozkazu zastavit v Brně postup Rudé armády. Byl sestaven oddíl na likvidaci těchhle militantních zbytků a podařilo se zachránit několik zbylých vězňů, původně odsouzených k popravě v Kounicových kolejích, ale už ne pochytat jejich katany, ti vyklouzli. A taky se vždycky nedařilo zvládnout tu část Rudé armády, co propadla běsnění vítězů, na něž vždy na dobytém území nejvíc doplatí krávy, prasata, slepice, ale taky ženská stvoření. Ale krav, prasat a slepic zas tak moc v Brně nebylo.

Generál Issa Alexandrovič Plijev se nechtěl vzdát představy, že vjede Braniborskou bránou na arabském plnokrevníkovi, a protože byl oblíbencem maršála Malinovského, dostal povolení ustájit mě a ještě několik dalších koní z naší kavalérie v rezidenční části Brna. O něco později jsem se dozvěděl, že se té naší stáji říká vila Tugendhat.

Ale teď vám dlužím vysvětlení, bez něhož se docela dobře nemůžem pohnout dál. Původně jsem totiž patřil překladateli z francouzštiny a němčiny, Dmitriji Ivanoviči Chlomakovovi. Láska k Mallarmého a Valéryho poezii se ale u něho snoubila s láskou k arabským plnokrevníkům. Jako významný překladatel (překládal i Marxe a Engelse) směl bydlet ve spisovatelské osadě Peredělkino, kde si za svůj nový překlad Tří mušketýrů pořídil mě. Šťastnou náhodou se totiž doslechl, že jeden, jinak velice vzácný exemplář araba je ke koupi v jistém povolžském kolchoze. A tak se tam bez váhání rozjel. A zaznamenal pak ihned, že kromě vlastností pravého araba, tedy ohnivé a odvážné povahy provázené charakterovou ušlechtilostí, jsem navíc taky exemplář se zvlášť rozvinutou druhou signální soustavou. Předvedl jsem mu totiž něco, co jsem před kolchozníky tajil, aby mě to tam nepřivedlo rovnou na jatka, totiž svou intelektuální výbavu. Kopýtkem jsem namaloval do písku grafické znázornění Euklidovy věty. Pěstovali jsme pak hluboké intelektuální přátelství, založené na tom, že má rozvinutá druhá nervová signální soustava by moc zajímala pracovníky Ústavu I. P. Pavlova, ale že my to těm holoubkům nesvěříme. Jeho byt měl dvě místnosti. Mě ubytoval ve své knihovně. Ale hovory jsme trávili v jeho zahrádce, pod nádhernou košatou hrušní, jejíž koruna stínila naše hovory tak, že ani slovo neproniklo k Dmitrijovým sousedům. Mluvit mi ale činilo značné potíže, protože mé hlasivkové valy se v procesu fonace přibližují a oddalují v principu úplně jiným způsobem než lidem při jejich artikulaci. A kromě toho jsem považoval za dobré rozumět lidské řeči, avšak za velice nebezpečné tou řečí promlouvat. Ovšem s Dmitrijem Ivanovičem jsme nakonec, tam pod tou hrušní, prožvanili celé večery. Zasvěcoval mě do výdobytků světové kultury a zjevně ho mrzelo, že nenašel ve mně žádného velkého příznivce experimentálních básnických proudů. Byl jsem vysazený spíš na klasickou a moderní filozofii a taky trochu na dějiny metafyziky. Ale směl jsem se rýt v jeho knihovně, kde myslitel mého založení našel, po čem jeho srdce prahlo. Ale bohužel všechno pak vzalo rychle za své. Dmitrij Ivanovič totiž kdesi neuváženě vyslovil svůj obdiv k poezii Osipa Mandelštama, a tak byl k mé hrůze zgulagován. Ale to už se Hitlerovy tanky valily na Moskvu a já byl zas zrekvírován a přidělen k 1. gardové jezdecko-mechanické divizi pod velením generála Plijeva. Ale generálovo kozácké srdce mě zachránilo před nejhorším a byl jsem vržen na frontu teprve až po vítězství u Stalingradu, kdy se pak už její směr obrátil na Berlín. A část fronty jsem se vezl v pancéřovém skříňáku, neboť generál si moc a moc přál – jak tady budu do omrzení opakovat –, aby se na mém hřbetu dožil slavnostního vjezdu do Berlína.

Když jsme se ubytovávali ve vile Tugendhat, byla už zčásti vypleněná, rozhodně jsme tam nebyli první plenitelé. Ale mezi ubytovavšími jsem byl jediný, kdo něco věděl o moderní architektuře, protože v bohaté knihovně Dmitrije Ivanoviče byla i kniha o Le Corbusierovi, kterou jsem si s potěšením pročetl. Přestože vila byla v zoufalém stavu – její prosklené stěny vymláceny tlakovými vlnami při bombardování a její „odhmotněný prostor“ zneuctěn –, okamžitě jsem pochopil, že se tady setkávám se skutečným zázrakem funkcionalistické architektury. Všichni ostatní, od generála až po nejposlednějšího pucfleka, brali tu vilu jen jako strategicky dobře umístěný vojenský objekt a celkem ideální maštal. Město jsme měli odtud na dlani, z městského ostrohu, na němž je vila umístěna, jsme zřetelně viděli, kde se ještě bojuje, a taky široký věnec shermanů, amerických tanků ve výzbroji maršála Malinovského, chránících střed města jako takové pancéřové cimbuří. Já byl ustájen ve velké přízemní hale, kde jsme měli dostatek prostoru na požďuchování mezi hřebci i na pojímání klisen. Do bílého korkového linolea se tak otiskla naše kopyta jako jakási choreografie koňského baletu.

I když zde vojáčci rozdělávali taky oheň, na němž si opékali kusy masa, a chvost kouře se potom zatočil místností, než odtáhl rozbitou skleněnou stěnou, a i když jsme smetanově bílou podlahu osázeli kobylenci a otepmi čpícího hnoje, přesto tady večer, vždycky za červánků, onyxová stěna (která to plenění přečkala s klidem Maročanky) čarovala s odcházejícím slunečním světlem, až se všem tajil dech, a my koně jsme pro tu chvíli jakoby zkameněli anebo zbronzovatěli, vytvořili sousoší, a když nás ten volšebnyj i čuděsnyj okamžik zastihl zrovna, když jsme se vzpínali, zůstali jsme potom nehybně vzepnutí, kopyta ve vzduchu, a okrové kaluže světla napřed zhnědly, a pak dokonce zrudly a svítily na našich bocích a koňských hřbetech jak hluboké krvavé zářezy, jak zásahy širočinou a jak hořící stigmata a vojáčci, soldatiky, hleděli na tu čarující onyxovou stěnu jak na ikonostas a jeden z nich zašeptal Gospodi pomiluj! a pokřižoval se velkým pravoslavným křížem.

Jak už jsem, myslím, řekl, byli jsme teď součástí 2. ukrajinského frontu a čekalo se, tedy generál Plijev čekal, jak dál rozhodne maršál Malinovskij. Jenže vojáčci, když je dlouho ženete sviňským krokem, ale pak naráz někde nehybně uvíznou a chvíli tam takhle nehybně vězí, nevědí najednou co roupama. Napřed je dost bavilo ponoukat hřebce k pojímání klisen, což se teda musí umět, ale tady to byli samí koňáci, co žili mezi koňmi a s koňmi už od svých batolecích let. Ale mě nechali na pokoji, protože moc dobře věděli, že jsem generálův protekční arab, ale i kdyby se nevímjak snažili, mě by stejně neponoukli, nehodlal jsem jim dělat sexuálního kašpara.

A pak, na konci dubna, přišla ta zpráva, že Hitler je kaput. Byla to zvěst radostná, ale i neradostná. Mezi generály byla totiž spousta těch, co chtěli Hitlera osobně zajmout. Stalin totiž nabízel tomu, kdo mu přivede Hitlera živého, půlku volžsko-donského průplavu a svou dceru Světlanu za ženu. Taková příležitost se už nikdy nezopakuje, věděli. No ničevo, gladko, daj Bog zdorovja, kogda kaput, togda kaput.

Generál Plijev povolil malou oslavu Hitlerovy smrti. Tady už totiž nehrozilo to, co se stalo v Ořechově, kde totálně zhulákaný pluk totálně zařval při bleskovém německém útoku. Nikdo z vojáčků nemusel hnout palcem a nějak se samo rozneslo, že se ve vile Tugendhat bude oslavovat. Obyvatelé z okolních procovských vilek přinesli, co hrdlo ráčilo, tak trochu taky v obavách o vlastní hrdlo, protože Krásnaja ármija při odminovávání města (kvartal proveren min nět) šla nejen po minách, ale občas taky po ledasčem jiném a nevyplácelo se spoléhat na slovanskou golubičí povahu.

A kromě chlastu a proviantu ukrytého až do této chvíle v tajných sklepeních přitáhli ti snaživci taky jednu Hildu Hänchenovou, učitelku němčiny ve škole na Merhautově. Spíš ji přinesli, než dovedli, protože se všemožně vzpírala, jistá si už svým osudem jak Marie Antoinetta na popravčí káře. Omlouvám se, že vám zde pořád podstrkuju ta sporá jadýrka své vzdělanosti, za něž vděčím podvečerům a večerům pod Dmitrijevovou hrušní, kde jsme splétali všechno možné z historie, paleontologie, archeologie, entomologie i etymologie, nemluvě už o darwinismu a behaviorismu. Své zde taky nepochybně sehrálo mé ubytování v Dmitrijevově bibliotéce. Však už nikdy žádná lošaď nenabude takového encyklopedického vzdělání: jsem vykutálený koňský solitér, chcete-li. Anebo ti, co na mě nahlížejí příznivěji, mě teď třeba označí za koňského Sokrata či Spinozu. A já hned smekám a klaním se za takové uznání a takovou poctu, ale nemylte se, to, co vám teď říkám, je jenom španělská stěna, paraván, který má zakrýt vašim zrakům to, co teď vojáčci provádějí s německou učitelkou na korkovém linoleu. Takže se dozvíte jen, že mí koňští kolegové tomu přihlíželi bez zájmu, ale já, jenž jsem přece jen zasvěcen do lidských slastí i strastí jak Mistr Eckhart do novoplatonského emanatismu, ne, ne, odvolávám, to bylo hloupé přirovnání, raději jak severský rybář do smutku grónských velryb, tedy já, jenž jsem zasvěcen, hleděl na to, co vojáčci prováděli s Hildou Hänchenovou, s odporem a hnusem, ale žádná španělská stěna mi bohužel nezakryla, že bohužel taky s trochou zvědavosti a byl v tom i kousek čehosi, co tady nebudu raději pojmenovávat. Ale ještě vám prozradím, že když jsem se pak odvrátil, už bylo pozdě, už jsem si s sebou odnášel pocit viny. Je to tedy tak, že jsem musel podstoupit tutéž cestu jako každý ruský vzdělanec, co se napřed dlouho prodírá tím nejsofistikovanějším poznáním, aby nakonec padl hubou do nejsprostších hoven?

Když se na korkovém linoleu odehrálo, co se nemělo odehrát, vojáčci zvedli paní učitelku a spíš ji odnesli než odvedli někam o podlaží výš. A pak se už hodlali přesunout jen k butylkám a velkým skleněným nádobám v pletených koších. Ale tu se nějaký ten jejich politruk zvedl a rozpřáhl ruce a pak důrazně zatleskal. Spěchal jim připomenout, že nesmějí zapomínat na první kozácké přikázání, že napřed je třeba postarat se o koně a teprve pak o vlastní žaludky a hrdla.

Po malé rozvaze bylo rozhodnuto, že se koně vyvedou ven, na opampeliškovanou louku. A pak už byli všichni koně venku, dva přivázáni k nedaleké smuteční vrbě a zbytek ke stromům kryjícím z obou stran louku, a já tam zůstal sám, protože jako jediný ze svých kolegů jsem tady neměl svého jezdce. Tím byl, jak už dobře víme, kozácký velitel, jehož jsem si teď představoval ve společnosti maršála Malinovského, v nějakém tom hotelu, tam dole ve městě. Hotel je po leteckém zásahu a zborcená stěna obnažuje salonek s rozštípnutým stolem a ohořelými čalouněnými křesly. Ale hned za jednou ze zachovalých stěn je další salonek a Malinovskij tam právě položil na stůl luxusní kufřík v šagrénové kůži, cvak a vyloví z něho zarámovaný obrázek a kývne na generála Plijeva. A Plijev si už přistrčil ke zdi štokrlátko a zatlouká skobu a maršál mu podá obrázek a pak oba poodstoupí a stojí tam a salutují generalissimovi Stalinovi a ještě mu připijí na zdraví: Za rodinu, za Stalina! Na koně docela slušná představivost, ne? Ale zas zpátky ke mně.

Neměl jsem tady sice svého jezdce, ale poté, co dělostřelecký granát rozdrobil malčišku, co se o mě měl starat, tak mě tady měli na starosti všichni koňáci. Na zahradě přivázali své koně, ale dřív než jim přinesli vědra s vodou, tak spěchali opečovat mě. A už slyším, jak se cestou domlouvají, že mě raději nechají, kde jsem, protože uvnitř jsem přece jenom líp chráněný (ze všech stran je ještě občas slyšet střelbu) a přitom zároveň, jako kdybych i tady byl taky venku: vždyť ten velký pokoj jako by byl nastaveným kusem zahrady a zahrada zas nastaveným kusem toho pokoje, tak plynule tady vnitřní prostor přechází ve vnější. Přinesli mi náruč voňavého sena a vědro s čerstvou vodou a pohladili po hedvábné srsti (jestli jsem vám to ještě neřekl, tak jsem krásně urostlý hnědouš, jehož krk ladně přechází do vysokého a širokého kohoutku). Přivázán na předlouhé uzdě k chromovanému sloupku můžu se volně pohybovat po místnosti, a kdybych chtěl, tak předním kopýtkem došlápnu až do zahrady.

Je stále ještě dopoledne krásného dubnového dne, vojáčci se s butylkami rozložili v trávě a k tomu zpěv ptactva, jako kdyby válka už opravdu skončila, ale zároveň vidím, jak tam kdesi ve středu města ještě pořád hoří nějaký dům. Ale to je možná právě to, čemu se v lidském světě říká idyla. V dálce (ne v tak velké dálce) ještě pořád umírají lidi, ale zároveň už zní pastorální zpěv ptactva a jak slunce pomalu stoupá k zenitu, vojáčci v zahradě usínají. Po louce pendlují jen dva samopalníci, kteří vilu hlídají. Na jejich kroku je vidět, že už jsou taky dost opilí. A pak to jednoho z nich napadne. Natáčím uši jejich směrem, vždycky mě těší naslouchat, jak si lidé povídají, když přitom bezpečně vím, že nemají nejmenší tušení, že jim slovo za slovem rozumím.

Počkej a co by na to řekl generál? ptá se ten druhý z nich, ale ten první, ten, co ho to napadlo, jen luskne prsty, směje se a hned je vidět, jak s ním čerti šijou.

Líbilo by se mu to. Pochválí nás za ten nápad.

Myslíš?

Všecko, co potěší jeho hřebečka, potěší i generála. A ten pak potěší nás.

Mrknou na sebe a jdou na věc.

Jeden z nich mě odvázal od sloupku a druhý mě zatím hladí po té vyduté lysince a pak mi vjede prsty do hřívy a něžně ji pocuchá. A to už mě vedou nahoru. Jsem naprosto klidný, nejenže vím, že nade mnou stále bdí „neviditelná ruka“ generála Plijeva, ale taky vím, že tihle dva jsou jedni z nejlepších koňáků, kteří milují koně nade vše na světě a jako praví koňáci staví koně v žebříčku hodnot i nad svou ženu a děti a někteří z nich i nad láhev vodky. Tentokrát jsem sice nerozuměl, na čem se přesně domlouvali, protože použili nějaký ten obhroublejší vojenský slang (jak jsem pochopil z jejich gestikulace), ale to, co tihle molodci vymysleli, nechť to bylo cokoliv, probudilo jen moji zvědavost a vůbec ne obavy.

Ale přece jen mě zaskočilo, když pak otevřeli dveře a zavedli mě do místnosti, kde jsem znova uviděl paní učitelku němčiny. Hádám, že to byla ložnice některého z těch původních obyvatel. Učitelka byla nahá připoutána řetězy, a to tak, že stále připravena k pojímání. Teprve teď jsem pochopil, na čem se molodci domluvili a jaký to dárek mi nabídli. Však se taky tvářili jak Ježíšci, když odcházeli, aby mi tak poskytli čas, spoustu času na pohrání s dárečkem.

Dveře zaklaply a zůstal jsem s paní učitelkou. Především jsem věděl, že je to nesmírně hrdý tvor. Když jí to dělali na korkovém linoleu, vůbec nevykřikla, nevydala ani sten. Ani teď nedala najevo, že se bojí toho, co bude následovat. Připomněla mi tak Dmitrije Ivanoviče. Když ho přišli zatknout, a samozřejmě věděl, že skončí na Sibiři, řekl těm dvěma jenom: Už celý život na vás čekám. Kde jste se, sakra, loudali?

A paní učitelka teď jen zavřela oči. A to mi dodalo odvahy, abych se zas pokusil promluvit lidskou řečí. Němčina mi nebyla tak vlastní jako ruština nebo třeba francouzština, v níž mě Dmitrij Ivanovič důkladně vycepoval. A tak jsem to zkusil jakousi hrbolatou němčinou, jakkoli se mé koňské pysky tomu artikulačnímu pokusu zas vzpíraly: Ich habe viel auf dem Herzen und ich versuche Ihnen das langsam sagen. A věděl jsem, že jen co se trochu rozpovídám, tak mi to i s němčinou půjde mnohem líp. Otevřela překvapeně oči. Vůbec v nich nebyl strach, jen pochopitelný údiv. V každém jiném by kůň brebentící německy vzbudil pekelnou hrůzu, ale protože právě prošla skutečným peklem, tak jsem jí ve srovnání s tím přišel nejspíš jen jako pohádkové zjevení. A taky jí velice rychle došlo, že nemám agresivní úmysly. Jsem ten nejsrdečnější brach mezi arabskými plnokrevníky, šlechtic tělem i duší, i v tom mě Dmitrij Ivanovič vycepoval. A kromě toho jsem právě trpěl pocitem provinění, že jsem se tam dole díval, jak jí to dělají. A tu povězme ještě, že byla nejen nesmírně hrdý tvor, který si i v téhle hodně ošklivé situaci – několikanásobně znásilněná a teď připoutaná řetězy, vlastně ukřižovaná – dokázal podržet důstojnost, ale kromě toho taky vynikala parádní analytickou inteligencí, jež jí umožnila vidět mi ihned až do duše, toho příbytku lásky a pokoje. Poprosil jsem ji, aby ještě na chviličku zavřela oči. A pak jsem uchopil těmi svými s prominutím lingvistickými pysky šátek ležící na opěradle křesla a položil jí ho co fíkový lísteček opatrně na eto krochotnoje mesto, na diese winzigkleine Stelle a zbavil nás tak oba rozpaků. Otevřela oči a usmála se na mě. Rychle jsme pochopili, že budeme dobří přátelé. Uvažoval jsem ještě, jak ji zbavit těch řetězů, ale byly opatřeny velkými ocelovými zámky, které bych si třeba troufal rozkopnout, ale nemohl jsem vyloučit, že bych ji při tom zranil.

Nebyla to ideální situace pro společenskou konverzaci, ale velice rychle jsme našli téma, které nás oba odedávna vzrušovalo. Kdysi jsem se toho tématu už dotkl s Dmitrijem Ivanovičem, ale z jeho strany to byl vždycky tak trochu protektorský vztah, to on mě zasvěcoval do hlubin poznání a do tajemství existence, takže jsem stále cítil jeho nadřazenost, což není žádoucí stav pro polemiku, a kromě toho, jeho zájem byl přece jenom upřen spíš na literaturu než filozofii a styčné plochy a mezioborová interakce mu zas nebyly tak vlastní. Jistě, stydím se za to, co tady teď právě říkám, vždyť je to nehorázné vzpomínat na svého milovaného učitele s určitým despektem, zvláště když je teď někde na Sibiři, ale byl to přece právě Dmitrij, který mě vždycky taky učil, že pravda je nadřazena vždycky a všemu. Zkrátka, s paní učitelkou jsem poprvé dostal příležitost popovídat si důkladně o Immanuelu Kantovi.

Když jsem poprvé četla Kantovu Kritiku čistého rozumu, pravila Hilda Hänchenová, jeho výklad a systemizace kategorií mě napřed uváděly ve zmatek.

Ano, ano, souhlasil jsem s potěšením, taky já prošel tímhle změtením. Dnes už docela rozumím, že z kategorie kvantity vyplývá zásada názorová: všecky jevy jsou veličiny extenzivní v prostoru a čase.

Ach, přesně tak, zaradovala se paní učitelka, z kategorie kvality zas plyne zásada, že jevy jsou též veličiny intenzivní.

Ale nezapomínejme, přihrál jsem zas já, že z kategorie relace vyplývají obdoby zkušenosti, totiž že při každé změně zůstává neměnná podstata.

Však u všech hromů, zalkla se paní Hilda nadšením, mě především těší, že z kategorie modality vyplývají požadavky zkušenostního poznání, protože jen to, co je předmětem naší zkušenosti, může být nazváno skutečným.

Neboť slyšme, uzavřel jsem tuhle kapitolku, věci samy přizpůsobují se kategoriím!

Ale to jsme už přešli z Kantových kategorií k jeho sbližování vnitřního a vnějšího.

Dvě věci, zvolala paní učitelka zachřestivší řetězy, dvě věci naplňují odedávna mou mysl stále znova rostoucím údivem a úctou –
 – totiž, vykřikl jsem já, mlaskaje už poněkud ochablými pysky, totiž hvězdné nebe nade mnou a mravní zákon ve mně!

Ach ano, pokračovala, sbližování vnitřního a vnějšího a nejen hvězdného nebe a lidské etiky! To nejvnitřnější v člověku, jeho počitky a jevy, jichž se tak dobírá, přechází u Kanta plynule ve zjevování vesmírných zákonitostí. Vždyť Kant je zakladatelem moderní kosmologie a přesvědčen o tom, že člověk ze samé své podstaty je puzen k tomu, aby propadl poznání a vykročil tak sám nad sebe.

A nejen člověk, ale ve vzácných případech i kůň, neodpustil jsem si. Ale chtěl bych ještě říct, že šťastnou souhrou náhod se tady nacházíme ve vile, která je názorným modelem Kantovy filozofie. Přímo totiž demonstruje sbližování, ba splynutí vnitřního a vnějšího. Obytná hala vily je tady příkladem otevřeného architektonického prostoru vyzařujícího až za hranice stavby a propojující ji s okolím. I když – dodal jsem – všechny ty souvislosti jsou tady teď bohužel tak trochu smazány…

Však to jsem už zmlkl. Uslyšel jsem kroky na schodišti a ti, co mě přivedli, sem znova vpadli. Ale přímo děsivě spěchali. Ani neomrkli místnost, jen se mě zeptali: Vyjebal uže ty etu čuvichu? Samozřejmě jsem neodpověděl, i když jsem měl ledasco na jazyku.

Vot nastupila para, nado v puť dvinuťsa! A chytili mě za uzdu a rychle odváděli. Už jsem nedostal ani šanci ohlédnout se.

Během dvaceti minut se celá naše kavalérie zvedla. Naplnil se sen našeho kozáckého velitele: maršál Malinovskij nás teď posílal do samého srdce hitlerovské říše. Ještě jsem uviděl, jak paní učitelku vyvedli na chodník před vilu. Zaržál jsem, ale nevím, jestli mě vůbec vzala na vědomí. Mezi mnou a jí stál teď totiž staršij lejtěnant Andrej Tolstoj píšící vápnem na vilu Tugendhat: Kvartal proveren min nět! A vyrazili jsme na Berlín.

Arabský plnokrevník, kterého Dmitrij Ivanovič pojmenoval Orlando, byl postřelen nedaleko Lipska a pak použit jako „živá konzerva“. Paní učitelka byla odvlečena v „divokém odsunu“ a zamordována. Ale Orlando a Hilda patřili už k posledním obětem války. Země se už konečně probudila ke svobodnému a šťastnému životu, v němž nebudou už ušlechtilí koně sloužit jako „živé konzervy“ a kde nebude už nikdy popravena žádná hrdá a statečná žena.

 

JIŘÍ KRATOCHVIL

(70) je spisovatel, dramatik a novinář. Je autorem 12 románů, 3 povídkových knih, 3 sbírek esejů a fejetonů a několika dramat. Za knihy Medvědí román, Avion a Nesmrtelný příběh postupně dostal ceny Toma Stopparda, Egona Hostovského a Karla Čapka. Za Noční tango aneb Román jednoho léta z konce století získal Cenu Jaroslava Seiferta.

Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.
Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte