Ten plán byl velice prostý: Janisův známý mě nabere před Voroněží a o dva dny později mě vyloží v Řecku, rovnou pod Akropolí. Jenže to neklaplo.
Čekal jsem na parkovišti tři hodiny a ten chlap se tam vůbec neobjevil. Mobily tenkrát nebyly, a když jsem se pokoušel vyrazit něco z ostatních řidičů, kteří večeřeli v otevřených kabinách nebo jen tak postávali v hloučcích mezi kamiony a tlachali, nepochodil jsem vůbec. O nikom, kdo by měl jet do Řecka, neslyšeli.
Ve tři čtvrtě na osm jsem to definitivně zabalil.
Měl jsem dvě možnosti; buď se vrátím tramvají do Králova Pole a doma přiznám, že má dlouho plánovaná cesta na Západ skončila na parkovišti u Voroněže, nebo… se nevrátím. Nemusel jsem přemýšlet dlouho. Bylo jasné, že do Králova Pole v tuto chvíli cesty nevedou. Jak se ale jezdí z Brna na Západ? O tom jsem měl v červenci 1989 jen mlhavou představu.
A tak jsem vyrazil na Zvonařku a o hodinu později seděl k vlastnímu údivu v klimatizovaném autobuse, který mě koridorem červánků unášel k Vídni.
Teď se ale píše rok 1996, léto pomalu končí, a přestože „svatý Augustin udělal z tepla stín“, je venku ještě příjemně. A tak sedíme – teď jako každou sobotu – až do večera na príglu, v zahrádce před hospodou U Jahody. Reného Jahody. Zní to jako umělecký pseudonym a klidně by mohl být, protože René je mezi hospodskými téměř bez konkurence; je to…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu
