„Je to těžké litovat někoho, komu je to jedno,“ stěžuje si Blair, jedna z hlavních postav v románu Breta Eastona Ellise Míň než nula. „Na čem ti záleží? Z čeho máš radost?“ Osmnáctiletý Clay má s Blair spíš jen jakýsi „roztroušený“ vztah. Odpovídá otráveně: „Na ničem. Z ničeho nemám radost. Nic nemám rád.“ O chvíli později dodává: „Nechci, aby mi na něčem záleželo. Když mi na něčem záleží, tak je to jenom horší.“
Estetické už dávno není jen to, co je krásné; a americká zlatá mládež je všechno jen ne zlatá. Právě ve stínu těchto dvou postřehů jako by Ellis před pětadvaceti lety napsal svou prvotinu Míň než nula. Ve skutečnosti to však od tehdy jednadvacetiletého autora byla spíš instinktivní záležitost. Psala se první polovina 80. let, většina alternativních životních stylů, které zplodily předchozí dekády, dávno vyčpěla. Frontálně vítězila marihuana, kokain a heroin. Potomci bohatých rodičů často mezi kariérou a revoltou volili třetí cestu: letargický hédonismus. Nechtějí se už k ničemu přidávat, ale nechtějí ani proti ničemu bojovat.
Bret Easton Ellis, autor skandálního Amerického psycha, je rozpoznatelný už zde – přinejmenším podle světa, který popisuje. Jedna party za druhou, promiskuita jako norma, drogy jako základovka každého večera, na niž už lze naplácat jakkoli divokou kombinaci…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu
