![](https://respekt.mgwdata.net/3b764c/2010/06/25987980_79_R24_cudlin_n.jpg)
Zní to možná jako klišé, když se řekne, že z tuctu způsobů, jak vyprávět Havlův život (příběh politizujícího intelektuála, příběh moci atd.), je nejdůležitější ten „americký“: příběh odvahy. Je to však pravda. Slovo odvaha se u nás používá nerado a s ostychem, pokud jsme ochotni ji někomu připsat, pak nejčastěji mrtvým a nejraději mučednicky zemřelým. Havel však patří k lidem, kteří rehabilitují odvahu jako ctnost každodenní, naoko všední, ve skutečnosti o to podstatnější. Popis mnohých Havlových činů včetně těch nejvýznamnějších (vznik dramat a esejů, Charta, zatčení atd.) vyznívá v knihách překvapivě civilně a neheroicky: samozřejmě jen do chvíle, kdy si pozorovatel vzpomene nebo představí, co (by) za dané situace dělal on sám.
![](https://respekt.mgwdata.net/bb2762/2010/06/25987940_78c_R24_2010.jpg)
Kdo je pro režim nebezpečný
Koho slovo odvaha irituje, ať si pod ním představí jen samozřejmé konání nesamozřejmých věcí. U jeho kořene byl v Havlově případě politický idealismus první republiky, který si odnesl z rodiny a který se mimo oblast juvenilních textů projevoval třeba v rituálních a poznávacích návštěvách u prominentů předúnorového režimu, jak kulturních, tak politických, které Havel konal v první polovině padesátých let. Zvonil u dveří Edvarda Valenty nebo Vladimíra Holana a oslovoval „bývalé“ politiky bez ohledu na to, že mu jejich názory a rady nemohly být v dohledné době k praktickému užitku. Venku…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu