Zní to možná jako klišé, když se řekne, že z tuctu způsobů, jak vyprávět Havlův život (příběh politizujícího intelektuála, příběh moci atd.), je nejdůležitější ten „americký“: příběh odvahy. Je to však pravda. Slovo odvaha se u nás používá nerado a s ostychem, pokud jsme ochotni ji někomu připsat, pak nejčastěji mrtvým a nejraději mučednicky zemřelým. Havel však patří k lidem, kteří rehabilitují odvahu jako ctnost každodenní, naoko všední, ve skutečnosti o to podstatnější. Popis mnohých Havlových činů včetně těch nejvýznamnějších (vznik dramat a esejů, Charta, zatčení atd.) vyznívá v knihách překvapivě civilně a neheroicky: samozřejmě jen do chvíle, kdy si pozorovatel vzpomene nebo představí, co (by) za dané situace dělal on sám.
Kdo je pro režim nebezpečný
Koho slovo odvaha irituje, ať si pod ním představí jen samozřejmé konání nesamozřejmých věcí. U jeho kořene byl v Havlově případě politický idealismus první republiky, který si odnesl z rodiny a který se mimo oblast juvenilních textů projevoval třeba v rituálních a poznávacích návštěvách u prominentů předúnorového režimu, jak kulturních, tak politických, které Havel konal v první polovině padesátých let. Zvonil u dveří Edvarda Valenty nebo Vladimíra Holana a oslovoval „bývalé“ politiky bez ohledu na to, že mu jejich názory a rady nemohly být v dohledné době k praktickému užitku. Venku…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu
