Vzbudí mě zvuk budíku v půl šesté. Dřív bych to považovala za nekřesťanskou hodinu, ve které se nehodí naprosto nic, tím méně vstávat, ale po dvouroční známosti s Kubou jsem si zvykla. Trpí nespavostí způsobenou návalem pracovních povinností, a tak jsem se naučila vstávat s ním. Většinou se vyhrabu z postele o něco dřív než on, udělám čaj a připravím snídani. Pak sejdu dolů do koupelny, abych se udělala hezčí. Nasnídáme se spolu a pak už nasedáme každý do svého auta a jedeme do práce.

Pracuji v jedné základní škole na druhém stupni jako vyučující anglického jazyka. Dělám tuto práci již čtvrtým rokem a nějak jsem si zvykla. Na povyk o přestávkách, na hubaté puberťáky, na kolegyně učící i dvacet let a ze všeho nejvíc na prázdniny. Když přijíždím ke škole, jsou chodníky už plné dětí. Vystupuji z auta, beru tašku a vykročím směr škola. Několik dětí mě hlasitě zdraví, s úsměvem odpovídám. Dokonce i těm, které provokativně stojí za plotem a nasávají svou ranní dávku nikotinu.

Mám kabinet s dalšími třemi kolegyněmi. Zvoní. Rychle popadnu věci do hodiny, třídnici a spěchám do třídy. Už zdálky vidím vyčnívat chomáč vlasů zpoza dveří, jak hlídají můj příchod. Jen se přiblížím, chocholka zmizí a ozve se bojový výkřik: "Už jde, už jde!“ Usměji se, nikdy je to nepřestane bavit, dělali jsme to samé. Vejdu do třídy, všichni se postaví. "Děkuji, posaďte se.“ Odříkám svou ranní…