V šedesátých letech platil za enfant terrible marxistické filozofie. Svůj slavný vyhazov z komunistické strany (v roce 1963, po obvinění z tzv. revizionismu) ideálně prodal v roce 1968. S reformními komunisty dokázal mluvit jejich jazykem, a přitom každý věděl: Sviták už s nimi nemá nic společného. To mu umožňovalo žádat více než ostatní. Jeho heslo „Ne demokratizaci, ale demokracii“ mnoha straníkům otvíralo oči: že by se mohlo dojít tak daleko, až ke vzniku opoziční strany, je předtím nenapadlo.
Ale později se ukázalo, že Svitákova věčná a tolik svůdná opozičnost obnášela problém: nebylo jasné, jaký má cíl, kromě toho udržet Svitáka ve věčném epicentru zájmu. Uměl se nadchnout pro cokoli, během několika let hořel jak pro ideje Mao Ce-tungovy kulturní revoluce v Číně, tak pro ultrapravicové projekty, které americkému prezidentovi Reaganovi vymýšlel Zbigniew Brzezinski. A kdo pamatuje Svitáka po jeho návratu do republiky v březnu 1990, ten si vybaví člověka, který už se nedokázal dohodnout ani s těmi, které k sobě nakonec překvapivě přivinul: říkali si tenkrát Levý blok, ale byl to jen šarmantnější název pro – opět komunistickou stranu.
Filozof zvláštního ražení
Jeho otec byl ředitelem pobočky Škodových závodů v Hradci Králové, z hlediska poúnorového režimu tedy klasický „buržoa“. Syn se odrodil důkladně a rychle: ve dvaceti byl…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu
