"Nemám žádnou filozofii, v níž bych se mohl pohybovat jako pták ve vzduchu nebo ryba ve vodě,“ konstatuje švédský spisovatel Stig Dagerman ve své krátké zpovědi Naše potřeba útěchy je neukojitelná, jež nyní vyšla i česky. Dagerman, který v jedenatřiceti letech spáchal sebevraždu, zjišťuje, že v životě nenašel žádný pevný bod. Hledá útěchu, přičemž si uvědomuje, že některé útěchy v sobě chovají důstojnost: útěcha lásky, přátelství, tvorby či vnitřního klidu, jiné "naplňují můj pokoj sprostým šepotem“: smyslnost místo vztahu, zneužitý talent místo tvorby, pohrdlivá samota místo vnitřního klidu.
Odmítá však volit mezi askezí a orgií. A jako skeptický západní duch trpělivě vypočítává různé formy útěchy z nouze, k nimž lidé utíkají: pohled sub specie aeternitatis, rozličné typy regrese k "přirozenosti“, složitá substituční alchymie, již umožňuje tvorba, nebo útěcha ve smrti, která srovná každého a vše. Žádná z těchto útěch ovšem neobstojí, poněvadž žádná nepřináší vnitřní svobodu, po níž Dagerman volá především. Jako by říkal: když za jakoukoli ze svých útěch zataháš, uslyšíš výkřik: jsou to jen vlasy, které mají kořeny těsně pod kůží a koneckonců během let vypadávají.
Pak však odsadí nový odstavec a napíše: "Avšak odněkud, ještě netuším odkud, se blíží zázrak vysvobození.“ A dodá tajemně: "Může k tomu dojít na břehu…“
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu
