Používáte nástroj pro blokování reklamy. Příjmy z reklamy umožňují naši existenci.
Podpořte nás a nástroj pro tento web vypněte (návod). Nebo si pořiďte předplatné a reklama se vám nebude zobrazovat. (E-shop)

Obtěžuje vás reklama?
Předplatitelům ji nezobrazujeme.

Reklama
 
Téma

Proč se mimozemšťané neozývají

Mimozemské civilizace hledají vědci přesně 50 let. Zatím neúspěšně, ovšem skutečné pátrání díky moderní technice teprve začíná. Kontakt s mimozemšťany by byl nejdůležitější událostí historie. Mohl by změnit naši technologii, pohled na svět i náboženství. Nic by pak už nebylo jako dřív, říká jeden americký expert. Nepřehání? Skutečně mimozemšťané existují? A proč se zatím neozvali?

46_tema01_R17_2010_n.jpg
46_tema01_R17_2010_n.jpg • Autor: Respekt

První dojem není nijak oslňující. Nad korunami stromů deštného pralesa se proti zamračené obloze rýsuje vysoká betonová věž s vrcholem opředeným ocelovými lany. Úžas přichází vzápětí, po průchodu vstupní branou. Návštěvníkům, mezi něž před několika lety patřil i autor tohoto článku, se otevírá pohled na gigantickou kruhovou mísu o průměru více než tři sta metrů, umístěnou v prohlubni mezi skalnatými vrcholky. Nad ní je zavěšena pavoučí konstrukce, z níž hledí dolů cosi na způsob oční bulvy. Arecibo, největší a nejvýkonnější radioteleskop na světě, je dítětem studené války ukrytým v horách Portorika a zároveň jedním z nejdůležitějších astronomických přístrojů vůbec.

46_tema01_R17_2010_s.jpg
46_tema01_R17_2010_s.jpg • Autor: Respekt
Mísu ve vápencové prohlubni tvoří 40 tisíc hliníkových bloků. Rádiové vlny přicházející z vesmíru se od nich odrážejí do sekundárního zrcadla, pohyblivé "oční bulvy“ umístěné ve výšce 150 metrů nad dnem mísy. Úctyhodná observatoř, připomínající obrovskou satelitní anténu pro příjem televizního signálu, proslula například objevem ledu na planetě Merkur či složitých organických látek ve vzdálených galaxiích. Nebyla ovšem začátkem 60. let vybudována jen proto, aby sloužila vědě. Významně na ni přispěla americká armáda, která pak pomocí ní mimo jiné sledovala sovětské kosmické lodi. Právě víceúčelovost je silnou stránkou observatoře. "Rádiové ucho“ díky ní také naslouchá, zda z kosmu nepřicházejí signály od mimozemšťanů, a dokonce odtud byla vyslána vůbec první zpráva pro případné vesmírné civilizace.


Řád delfína
Snaha o kontakt s obyvateli kosmu má bohatou a dlouhou historii. Matematik Carl Friedrich Gauss počátkem 19. století žádal, aby byla na zemském povrchu znázorněna Pythagorova věta pomocí obrovského trojúhelníku z borovic a čtverců z obilí. Astronom Joseph von Littrow pak navrhoval vykopat na Sahaře kruhový příkop o průměru 32 kilometrů, který by byl naplněn petrolejem a zapálen, což by pozorným mimozemšťanům zajisté neuniklo. Oba pozoruhodné návrhy však nezískaly důvěru tehdejších grantových agentur a zmizely v propadlišti dějin.

46_tema04_varianta01_R17_20_s.jpg
46_tema04_varianta01_R17_20_s.jpg • Autor: Respekt
Počátkem 20. století trávil americký astronom Percival Lowell noci na observatoři v arizonských horách a pilně kreslil údajné kanály na Marsu, které pokládal za dílo inteligentních bytostí. Jeho závěry budily nedůvěru a později, když se kanály v pokročilejších dalekohledech kamsi ztratily, také otevřený posměch. Po několik následujících desetiletí se pak úvahy o mimozemšťanech staly pro vědce tabu, nikdo už nechtěl ohrozit svou pověst.

Situace se změnila až koncem 50. let. Dva fyzici, Američan Philip Morrison a Ital Giuseppe Cocconi, tehdy na Cornellově univerzitě v USA přemýšleli, jak by asi mimozemšťané postupovali, kdyby o sobě chtěli dát vědět. Pravděpodobně by zvolili rádiové vlny a vyslali zprávu na frekvenci, u níž by existovala šance, že na ní někdo naslouchá. Nejspíš by se rozhodli pro pásmo kmitočtů kolem 1420 MHz - na této frekvenci totiž vysílají atomy vodíku, nejhojnějšího prvku v kosmu, a vlny snadno pronikají oblaky mezihvězdného prachu a plynu.

Své závěry oba vědci formulovali v roce 1959 v časopise Nature. Článek vzbudil velkou pozornost - o mimozemšťanech náhle psali dva známí odborníci ve vlivném periodiku. Morrison byl dokonce jeden z otců atomové bomby, Oppenheimerův žák, který připravoval pumu k výbuchu přímo v letadle mířícím k Nagasaki (později trpěl výčitkami a usiloval o jaderné odzbrojení).

Žádná blamáž tedy již nehrozila. Brzy se ukázalo, že mladý astrofyzik Frank Drake oba vědce v úvahách předešel a nyní se chystá vyzkoušet nápad v praxi. Pomocí radioteleskopu o průměru antény 26 metrů v Green Bank v Západní Virginii chce naslouchat, zda na zmíněné frekvenci mimozemšťané skutečně vysílají.

46_tema09_R17_2010_s.jpg
46_tema09_R17_2010_s.jpg • Autor: Respekt
Drake zahájil výzkum před padesáti lety, 8. dubna 1960 ráno. Namířil teleskop k první ze dvou hvězd, které chtěl zhruba po dva měsíce studovat: ke hvězdě Tau Ceti v souhvězdí Velryby. Signál se skutečně objevil, ale byl to jen prázdný šum, nikoliv série pravidelných impulzů, které by mohly být kódem pro zprávu či prostým upozorněním: jsme tady. Druhá z hvězd, Epsilon v souhvězdí Eridanu, přišla na řadu po obědě. Vzápětí vědci strnuli: ručička měřicího přístroje se vymrštila proti zarážecímu kolíku. "Slyšeli jsme nárazy zvuku, které se z reproduktorů linuly osmkrát za vteřinu,“ vzpomíná Drake v jednom novinovém rozhovoru. Účastníci pokusu na sebe v rozpacích pohlédli. Je vůbec možné, že by to bylo tak snadné?

Nebylo. Brzy se ukázalo, že jde o vysílání vojenského letadla na tajné výcvikové misi. A tak to šlo po celou dobu experimentu, který vešel do historie pod názvem Ozma; žádné poselství, které by nepřicházelo z přístroje vyrobeného člověkem, se zaznamenat nepodařilo.

Přesto se v listopadu 1961 sešlo v Green Bank několik předních vědců na utajované konferenci o mimozemšťanech. Byli tu nejen Morrison, Cocconi a Drake, ale třeba také později slavný astronom a popularizátor Carl Sagan nebo biochemik Melvin Calvin, odborník na vznik života, který se během konference dozvěděl, že dostal Nobelovu cenu. Setkali se zde s představiteli průmyslu a mluvili s nimi o tom, co by kontakt s mimozemšťany znamenal a jak Drakeův krátkodobý a levný experiment, který stál pouhé dva tisíce dolarů, proměnit v nepřerušované úsilí. Dokonce se tu společně prohlásili za členy symbolického Řádu delfína, v narážce na to, že nejméně jeden další inteligentní druh žije přímo na Zemi.

Zní to sice bizarně, ale konference se nakonec stala slavnou a bariéry definitivně padly; z hledání mimozemšťanů se stal legitimní směr vědeckého bádání, kterému se říká SETI (anglická zkratka pro hledání mimozemské inteligence).


Marťané k prezidentovi nechtějí
Je časné sobotní ráno, konec února 2010. V jednom ze sálů, v nichž probíhá výroční konference Americké asociace pro pokrok vědy (AAAS), se i přes brzkou hodinu scházejí desítky lidí. U pódia postávají špičky SETI - sešly se tu, aby sérií přednášek oslavily půlstoletí snah o navázání kontaktu s kosmem; kdyby chtěli záludní mimozemšťané připravit obor o elitu, teď by byl vhodný okamžik k hromadnému únosu. Je tu třeba astrofyzik a autor rozhlasového pořadu Are We Alone? (Jsme sami?) Seth Shostak nebo astronomka Jill Tarterová z výzkumného Ústavu SETI. A také průkopník Frank Drake, který ani v téměř 80 letech neztrácí energii.

Seminář začíná a řečníci nabízejí docela bohatý přehled toho, co se během padesáti let událo. Po kosmických civilizacích pátraly teleskopy ve Spojených státech, Austrálii, na území bývalého Sovětského svazu, v Argentině. V západních zemích zpravidla nebylo snadné na tak nejistý podnik sehnat peníze, a tak až do roku 1992, kdy se do hry vložila NASA, šlo spíše o malé, zpravidla univerzitní projekty.

Vstup NASA se připravoval od roku 1974, kdy při kosmické agentuře vzniklo oddělení se vznešeným názvem Úřad pro mezihvězdnou komunikaci. Během osmnácti let příprav se pod jeho vedením podařilo vyvinout speciální elektroniku, která dokázala současně zpracovávat záznam z desítek milionů úzkých frekvenčních pásem. Lze ji využít i při běžném astrofyzikálním výzkumu, takže projekty SETI sehrály (a dosud hrají) ve vědě roli průkopníka.

Vlastní pátrání pod hlavičkou NASA vypuklo v den pětistého výročí objevu Nového světa, 12. října 1992. Observatoř Arecibo zahájila průzkum až tisíce blízkých hvězd podobných Slunci. Menší teleskop v Mohavské poušti pak začal se "skenováním oblohy“ - nezaměřoval se na jednotlivé hvězdy, ale snažil se zachytit v co nejširším pásmu frekvencí jakýkoli zajímavý signál, ať už by přišel odkudkoli. Taková metoda je sice méně citlivá, ale zase tolik nepodsouvá mimozemšťanům naši vlastní představu o tom, na jaké vlnové délce mají vysílat a kde by měli žít.

V rozpočtu kosmické agentury představovaly oba směry pátrání jen desetinu procenta, jenže už po pár měsících se nad oběma projekty začala stahovat mračna. "Velké pronásledování Marťanů se snad už blíží ke konci,“ rozčiloval se tehdy senátor za Nevadu Richard Bryan."Utratili jsme miliony a nepolapili ani jednoho zeleného pidimužíka. Ani jediný Marťan neřekl, že chce, abychom ho vzali k prezidentovi, ani jediný létající talíř nepožádal Federální letecký úřad o licenci.“ Po necelém roce Kongres zastavil financování a pátrání po mimozemšťanech v režii kosmické agentury skončilo.

Neustalo však úplně. O mimozemšťany se zajímá i řada soukromých dárců, kteří již tehdy financovali například neziskový Ústav SETI v Kalifornii (už léta tu prý vědci v lednici chladí láhev šampaňského, kterou chtějí otevřít, až budou mimozemšťané objeveni). Díky penězům soukromníků tak z popela pátrání pod hlavičkou NASA povstal například projekt Phoenix nebo známý SETI@home, v jehož rámci si tisíce nadšenců z celého světa stahují do svých počítačů program, který data z Areciba i jiných teleskopů po malých částech analyzuje a výsledky posílá zpět do ústředí. Mimochodem, SETI@home otevřel úplně nové obzory ve výpočetní technice, využitelné daleko za hranicemi SETI: počítače dobrovolníků, propojené přes internet, se zapojují třeba do hledání planet u jiných hvězd, podílejí se na výpočtech souvisejících se změnou klimatu, s vývojem nových léků a podobně. Počet domácích počítačů, které lidé těmto výzkumům zdarma poskytují, dosáhl letos rovné miliardy.

Duch ve stroji
Výsledky SETI jsou ovšem, mírně řečeno, hubené. V létě 1977 se mimozemské vysílání snažil zachytit radioteleskop přezdívaný "Velké ucho“ vybudovaný na Ohijské státní univerzitě. Jedné srpnové noci měl službu profesor Jerry Ehman, který se k projektu připojil jako dobrovolník. Poněkud ospale sledoval nekonečný pás papíru, který ze sebe soukalo záznamové zařízení. V mnoha paralelních sloupcích se na něj tiskl sled číslic a písmen, popisující intenzitu signálů o různých kmitočtech. Náhle profesor zpozorněl a rázem procitl. To, co spatřil, vypadalo jako dokonalé déj vu - přesně takhle si vědci před zahájením projektu představovali záznam vysílání umělého původu, jehož zdroj by se vůči hvězdám nepohyboval, a nacházel by se tedy zřejmě v dalekém vesmíru. Profesor hleděl na zvláštní sled znaků vypovídající o tom, že signál postupně sílil, až třicetkrát přehlušil běžný šum, a poté opět zeslábl - přesně podle očekávaného scénáře. Ehman daný sled znaků zakroužkoval a připojil k němu nápis Wow! (Páni!). Tak se zrodil nejslavnější úlovek v celé historii pokusů zachytit mimozemskou zprávu - signál přezdívaný Wow!, který dle pozdějších analýz mohl přijít odněkud ze směru, jímž leží souhvězdí Střelce.

Po několika minutách zkoumal teleskop stejné místo oblohy znovu, ale signál zmizel. Nikdy později se jej už zachytit nepodařilo, i když se o to astronomové mnohokrát snažili. Byli tedy jeho autory mimozemšťané? Není jednoduché vysvětlit, jak by zdrojem mohl být člověkem vyrobený vysílač, přesto vědci zůstávají skeptičtí - signál byl příliš silný na to, aby přišel z dalekého kosmu. "Pravděpodobnost, že jde o projev mimozemské civilizace, je minimální,“myslí si český astrofyzik Jiří Grygar.

Haló, tady Země
Když pátrání po inteligentním životě v kosmu začínalo, astronomové tušili, že i kolem jiných hvězd obíhají planety, důkaz však neměli. První oběžnice mimo naši sluneční soustavu (tzv. exoplanety) se podařilo objevit až začátkem 90. let. Dnes známe kolem 450 exoplanet a další přibývají každý měsíc. Díky rozvoji techniky už nenacházíme jen velká tělesa podobná Jupiteru obíhající blízko mateřské hvězdy, která je snazší odhalit, ale i menší planety zemského typu.

46_tema07_varianta_R17_2010_s.jpg
46_tema07_varianta_R17_2010_s.jpg • Autor: Respekt
Například planeta označená písmenem d, nacházející se u hvězdy Gliese 581 v souhvězdí Vah, je "jen“ asi 7–14krát hmotnější než Země a výpočty ukazují, že by se na jejím povrchu mohla vyskytovat kapalná voda. Jen v naší galaxii Mléčné dráze je přitom kolem půl bilionu hvězd. Mohou tu tedy existovat stovky milionů obyvatelných světů. Z geologických záznamů víme, že život se na Zemi začal rozvíjet prakticky ihned poté, co to podmínky umožnily. Lze se tedy domnívat (byť se značnou dávkou nejistoty), že život může být v kosmu hojný. Otázka je, v kolika případech se vyvinul v inteligentní formy.

Zesnulý harvardský biolog Ernst Mayr upozorňoval, že první organismy se na Zemi objevily před 3,8 miliardy let, skutečně inteligentní druhy se však začaly rozvíjet před pouhými stovkami tisíc či maximálně několika miliony roků. Kdyby Země během nesmírně dlouhého období, které vzniku inteligentního života předcházelo, procházela například výraznými tepelnými výkyvy či jinými katastrofami, inteligentní formy by nevznikly. Taková stabilita může ovšem být v kosmu vzácná. Evoluce navíc nesměřuje k žádnému cíli, je náhodná a chaotická. Vznik inteligentních druhů tedy rozhodně není zákonitostí. Podle Mayra nemáme žádný důvod se domnívat, že vyspělé civilizace jsou ve vesmíru hojné.

Skeptikem je i anglický fyzik Stephen Webb, který v knize Kde tedy všichni jsou? předkládá desítky možných důvodů, proč jsme v kosmu sami. Nejspíš je to podle něj tím, že většina kroků, které objevení inteligentního života předcházejí (vznik planety v obyvatelné zóně, složitějších buněk, jazyka a podobně), není zase tak nepravděpodobná, ale to, že musejí proběhnout všechny jeden po druhém, vytváří z hlediska pravděpodobnosti smrtící úzké hrdlo, jímž prošli - přinejmenším v naší galaxii - jen lidé.

Názory se ovšem různí. Například Mayrův kolega z Harvardu Richard Wrangham hledí na inteligenci jinak: je v živočišné říši nesmírně cenným statkem a vyvíjí se u všech živočišných druhů, které zajistí mozku dostatečné množství energie, třeba díky účinnějšímu trávení či kvalitnější stravě. Podobně inteligenci vnímá také Carl Sagan. Tvrdí, že musí být v kosmu hojná.
Proč pak ale vesmír mlčí? Třeba mimozemšťané prostě nemají chuť dát o sobě vědět. Ostatně ani lidé trvale nevysílají žádnou zprávu o své existenci, vždy šlo pouze o izolované, sporadické pokusy.

46_tema11_varianta01_R17_20_s.jpg
46_tema11_varianta01_R17_20_s.jpg • Autor: Respekt
Bylo jich několik. Například v roce 1974 využili astronomové skutečnost, že Arecibo může fungovat nejen jako přijímač rádiových vln, ale také jako jejich vysílač; dokáže jimi například "osahat“ vzdálenou planetu sluneční soustavy či asteroid, podobně jako radar, který sleduje dráhu a polohu letadla. Vědci tehdy namířili teleskop na kulovou hvězdokupu M13 v souhvězdí Herkula, vzdálenou 25 tisíc světelných let, a vyslali k ní tříminutovou zprávu zakódovanou ve dvojkové soustavě. Napsali ji Frank Drake a Carl Sagan. Uvedli v ní mimo jiné chemické složení a strukturu DNA, připojili obrázek člověka, údaje o počtu lidí na Zemi a poloze Slunce v galaxii. Byla to ovšem pouhá demonstrace nové technologie, kterou byl teleskop krátce předtím vybaven, nikoli vážně míněný pokus o komunikaci s mimozemšťany. Mimo jiné proto, že případná odpověď by přišla až za 50 tisíc let (tak dlouho trvá, než signál rychlostí světla dorazí tam a zpět).

Podobná poselství pak odcestovala do kosmu ještě několikrát, nedávno třeba ke zmíněné planetě u hvězdy Gliese 581, která je zatím nejvážnější kandidátkou na nositelku života. Čekat tisíce let v tomto případě není nutné, případná odpověď by mohla přijít už v roce 2049.

Pravděpodobnost, že tyto krátké a přesně nasměrované zprávy někdo zachytí, je však nesmírně malá. A o systematičtějším, dlouhodobém vysílání pro kosmické civilizace může být stěží řeč. I kdyby se na ně našly peníze, žádný teleskop by nejspíš nevěnoval svůj drahocenný čas něčemu tak nejistému. Pravděpodobně by se také rozproudila debata o tom, nakolik je rozumné na sebe upozorňovat případné adresáty, o jejichž technické vyspělosti a míře agresivity nevíme zhola nic. Jestliže takto uvažují všechny civilizace, nelze se divit, že v galaxii vládne ticho.


Jasnější než tisíc Sluncí

Důvody však mohou spočívat i v něčem jiném. Opravdu mají mimozemšťané chuť komunikovat prostřednictvím rádiových vln? Existují i jiné možnosti: "Na začátku nás vůbec nenapadlo hledat jiné civilizace pomocí optických záblesků, protože jsme si nedokázali představit lasery, které by mohly zářit s dostatečnou intenzitou. To se však úplně změnilo,“ upozornil na zmíněné konferenci Frank Drake. Dnešní nejvýkonnější lasery dovedou zažehnout termojadernou fúzi v terči, na který dopadnou. Záblesk takového paprsku po zlomky miliardtiny sekundy přezáří Slunce (laser přitom spotřebuje tisíckrát víc energie, než kolik za stejnou dobu vyprodukují všechny elektrárny světa). Astronomové proto pátrají také po nesmírně krátkých, velmi jasných záblescích ve viditelném a infračerveném světle. Zatím bez sebemenšího úspěchu.

Jedním z vědců, kteří se vydali touto cestou, je Paul Horowitz z Harvardovy univerzity. Na konferenci žertoval o tom, co by se mohlo stát, kdyby takový signál vyslali lidé: "Vzali bychom jeden z těchto laserů a zrcadlo Keckova teleskopu a namířili to na něčí hvězdu. A vyslali impulzy trvající nanosekundu. Oni tam v kosmu samozřejmě na nás hledí, protože věří, že tahle metoda je skvělá. A najednou vidí, že se naše Slunce desettisíckrát rozjasnilo, a - (Horowitz promítá fiktivní záznam změn jasu Slunce doprovázený nesrozumitelnými znaky připomínajícími muří nohy) - tohle je mimozemská obdoba nápisu Wow!

Mimozemšťané ovšem své Wow! hned tak mít nebudou, protože žádný laser, který by poblikával ke hvězdám, lidé zatím nepostavili a ani to neplánují. S lasery přitom souvisí ještě jedna zajímavá věc, která rovněž optimismu nepřidá: "Ve všech projektech SETI používáme jako model sami sebe,“ říká Drake. Jestliže až do 80. let vědci nepokládali využití laserů k mezihvězdné komunikaci za reálné, co jim uniká dnes? Třeba je vesmír plný signálů vyslaných inteligentními, mnohem vyspělejšími tvory než lidé a my o tom nemáme ani ponětí.

46_tema08_R17_2010_s.jpg
46_tema08_R17_2010_s.jpg • Autor: Respekt
Možná však žádné úmyslně vysílané zprávy ani nejsou potřeba, naše civilizace přece vynalezla televizi a rozhlas. Jak dobře vědí diváci filmu Kontakt, natočeného podle předlohy Carla Sagana, unikají rozhlasové a televizní vlny do vesmíru a rychlostí světla míří ke hvězdám. Kdyby v kosmu existovala civilizace s televizí podobnou té naší, mohli bychom ji podle Jiřího Grygara najít již pomocí současných radioteleskopů. Neměla by ovšem být dál než 30 světelných let (nejbližší hvězda je vzdálena přibližně čtyři světelné roky).

Jenže i sledování televizních programů napříč vesmírem má háček. Pokud jsou mimozemšťané pravidelnými diváky třeba CNN, zjišťují možná, že se jim obraz postupně ztrácí. Staré analogové vysílače televizního signálu měly z hlediska mezihvězdné komunikace tu příjemnou vlastnost, že byly zoufale neefektivní: většinu svého výkonu vyzařovaly bez užitku do kosmického prostoru. Nové digitální vysílání je mnohem chytřejší a úspornější, přičemž totéž platí i o šíření televizního signálu pomocí satelitů. "Země utichá. Možná je civilizace viditelná jen padesát, sto let,“ říká s náznakem smutku Frank Drake.


Hlavně neztrácet naději

Hledání inteligentního života ve vesmíru ovšem trvá příliš krátce na to, abychom mohli z dosavadních neúspěchů vyvozovat nějaké závěry. Většina kosmu zůstává neprozkoumaná. V posledních deseti letech se pátrání díky počítačové revoluci a dokonalejší elektronice prudce zrychlilo, dokážeme už naslouchat na miliardách frekvenčních pásem současně, přičemž počet těchto kanálů se každý rok zdvojnásobuje. Lépe také dovedeme rozeznávat signály způsobené člověkem. Přesto potrvá ještě desítky let, než získáme přesnější obrázek. Jill Tarterová přirovnává kolegy ztrácející optimismus k rybářům, kteří hodí skleničku do moře, vytáhnou ji, a když v ní nic není, prohlásí, že v oceánech nežijí žádné ryby.

Legitimitu snahám o zachycení kosmické zprávy dává i obrovský počet dobrovolníků včetně celých školních týmů, zapojených do SETI@home. Mnozí mladí nadšenci dokonce pomáhají vědcům psát počítačové programy, které projekt využívá. Důležitá je i ochota, s jakou se na projektech SETI podílejí studenti univerzit. Hledání mimozemšťanů se zkrátka změnilo v celosvětové hnutí, které je pro mnohé lidi důkazem, že inteligence, nadšení a altruismus existují přinejmenším na jedné planetě v kosmu.

Přesto není pátrání po kosmických civilizacích vždy populární. S nepříliš skrývanou nechutí vůči němu se kupodivu lze setkat i na Arecibu. Zdejší astrofyzici hovořili o vědcích hledajících mimozemšťany s despektem: čas od času přijedou na pár dní, aby prověřili zajímavé signály nalezené dobrovolníky ze SETI@home, a ukrajují z cenného času věnovaného klasické radioastronomii. Co víc, obvykle nejdřív zavolají do CNN, takže observatoř pak musí čelit lavině novinářských dotazů. V jednom ale vědci z portorické observatoře pro své kolegy přece jen našli pochopení: převážná většina peněz na SETI dnes pochází ze soukromých zdrojů, které není jednoduché zajistit. Reklama je tedy důležitá. A jak se ukazuje, sázka na ni vychází.

Hmatatelný důkaz stojí v Kalifornii, necelých 500 km severovýchodně od San Franciska. Je jím nedávno dokončený radioteleskop, vybudovaný za peníze soukromých dárců a pojmenovaný po nejvýznamnějším z nich - Paulu Allenovi, spoluzakladateli Microsoftu, jehož nadace věnovala 30 milionů dolarů z celkových padesáti. Allenův teleskop na rozdíl od Areciba netvoří jedna obrovská anténa, ale 42 menších o průměru šesti metrů. Původně jich mělo dokonce být 350, zatím se ale nenašlo na vybudování tak obrovského zařízení dost peněz.

Teleskop, provozovaný společně Ústavem SETI a Kalifornskou univerzitou, se nevěnuje výlučně pátrání po mimozemšťanech, ale i běžné astrofyzice. Projekty SETI jsou však jednou z hlavních náplní jeho činnosti. Poprvé v historii tak získávají vědci specializovaný přístroj, nemusejí se už doprošovat jinde. Teleskop by měl v rámci SETI během několika následujících dekád podrobně prozkoumat milion hvězd do vzdálenosti 1000 světelných let od Země. Nahrubo propátrá i "tlačenici“ desítek miliard hvězd ve vnitřní části galaxie. Až bude tato přehlídka hotova, budeme přinejmenším moci s větší mírou jistoty říci, zda jsou kosmické civilizace vzácné, či nikoli.

Otázka je, zda teleskop sežene po tak dlouhou dobu na výzkum dost peněz. Zatím platí jeho provoz letectvo, které jej podobně jako kdysi observatoř na Portoriku využívá ke sledování družic.

Kdyby se mimozemskou civilizaci skutečně podařilo najít, změnilo by to náš pohled nejen na vesmír, ale i na nás samé. Lidstvo vstoupilo do technologického věku teprve nedávno, z kosmického hlediska před pouhým okamžikem. Je proto pravděpodobné, že objevená civilizace by byla mnohem starší a vyspělejší než naše. Její existence by tedy přinesla první důkaz, že je možné projít škrtící smyčkou problémů, které s sebou rozvoj technologií nese: vypořádat se s přelidněním, znečištěním životního prostředí, hrozbou, kterou představují jaderné zbraně, a podobně.

Známý astrofyzik Paul Davies rozlišuje několik možných scénářů, které by důkaz o existenci mimozemšťanů mohl nastartovat. Možná prostě jen zjistíme, že kdesi v dalekém kosmu, třeba na druhém konci Mléčné dráhy, či dokonce v jiné galaxii před nesmírně dávnou dobou pracoval vysílač postavený inteligentními tvory. Byl by to zřejmě nejdůležitější objev historie, život obyčejných lidí by to však výrazně neovlivnilo. Nebyli bychom nejspíš svědky žádné velké hysterie ani davových shromáždění.

Zajímavější situace by nastala, pokud bychom zachytili zprávu z nedaleké hvězdy, jíž neporozumíme a nebudeme si jisti, zda je určena nám. Davies doporučuje, aby v takovém případě byla utajena poloha zdroje. Tím bychom vyloučili, že se někdo z vědců či třeba příslušníků nějaké sekty svévolně pokusí odpovědět. I když jsou katastrofické filmy plné vraždících mimozemšťanů úsměvné, určité nebezpečí tu je a opatrnost je na místě. Nejprve by měl proběhnout široký dialog mezi politiky, vědci, filozofy, představiteli církví a dalšími stranami, který by rozhodl, jak dál postupovat.

46_tema10_R17_2010_s.jpg
46_tema10_R17_2010_s.jpg • Autor: Respekt
Třetí, nejzávažnější případ by nastal, kdyby k nám doputovalo skutečné poselství ve stylu: „Haló, lidé, máme pro vás zprávu.“ “Nic by pak už nebylo jako dřív,“ říká Davies v nedávném rozhovoru pro časopis Failure, aniž ovšem upřesňuje, co tím myslí. Samozřejmě by záleželo na tom, co by nám mimozemšťané chtěli sdělit. Možnou reakci veřejnosti pak barvitě zachycuje film Kontakt: davová shromáždění, rychlý rozvoj nejrůznějších sekt, fanatičtí kazatelé a podobně.

Jill Tarterová dokonce tvrdí, že by kontakt mohl znamenat konec pozemských náboženství, a není sama, kdo si to myslí. Jaký by mělo smysl být křesťanem či muslimem, kdybychom věděli, že v dalekém kosmu existují prastaré, pokročilejší civilizace, které mají vlastní náboženské představy, případně se jich během dlouhého vývoje zbavily? Nepřipadalo by nám soupeření pozemských náboženských skupin směšné, právě tak jako trvání na doslovném výkladu starých náboženských textů? Objev mimozemšťanů by byl těžkou ranou antropocentrismu, který je mnoha náboženstvím vlastní. Mohl by vést k mnohem univerzálnějšímu pohledu na svět, než nabízejí svaté knihy pozemšťanů.

Kalifornský profesor teologie Ted Peters však nesouhlasí. "Náboženství by to výrazně neovlivnilo,“ odpovídá na otázku v předsálí konference AAAS, na níž vystoupil s přednáškou o etických souvislostech případného kontaktu s mimozemšťany. Peters v rámci svého výzkumu oslovil desítky vůdčích postav různých náboženství z celého světa. "Protestanti, konzervativní i liberální katolíci, buddhisté, židé - všichni říkají, že by případný kontakt jejich náboženské představy nepoznamenal,“ říká americký teolog. Převládal pocit, že i mimozemšťané by žili v témže vesmíru stvořeném týmž Bohem, a nebyl by tedy důvod vlastní víru zavrhnout.

46_tema11_R17_2010_s.jpg
46_tema11_R17_2010_s.jpg • Autor: Respekt
V článku, v němž Peters výsledky svého výzkumu shrnul, najdeme i následující pasáž o tom, co by mohl kontakt přinést: "V představách Sagana, Drakea a dalších odborníků na SETI by kontakt s mimozemskou inteligencí neproběhl prostřednictvím návštěv. Mezihvězdné cestování je příliš drahé a obtížné na to, abychom mohli očekávat, že se uskuteční. Pokročilé vědomosti mimozemšťanů k nám dorazí prostřednictvím rádiové komunikace. Astrobiologové nehledí k obloze proto, že očekávají příchod spasitelů na ohnivých vozech. Naslouchají kosmu kvůli tomu, aby získali informace, které by mohly proměnit život na Zemi.“

V nadcházejících letech se toto pátrání zrychlí a zefektivní nejen díky Allenovu teleskopu, ale také díky stále dokonalejším metodám hledání exoplanet. Zhruba do třiceti let bychom měli umět nalézt vzdálené oběžnice, na nichž je přítomen kyslík, ozon, metan, vodní pára a další prvky či sloučeniny, které mohou svědčit o přítomnosti života. Právě tyto planety bude záhodno prověřit nejdříve.

V jednom se však Ted Peters mýlí. Nejde ani tak o to, že by dialog prostřednictvím rádiových vln, při němž by odpovědi přicházely se zpožděním desítek či stovek let, byl poněkud obtížný. Profesor se plete především v otázce motivace. Franka Drakea a jeho následovníky nevede touha změnit svět. Žene je prostá lidská zvědavost, díky níž už nejsme lovci a sběrači na savanách. Je to přece fascinující otázka: Kdo z nás by nechtěl vědět, zda existují mimozemšťané?

Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.

Martin Uhlíř

redaktor

uhlir
Přečtěte si více článků od tohoto autora/autorky. Napsal/a jich celkem 716
Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte