40A_R14_2010_n.jpg
40A_R14_2010_n.jpg • Autor: Respekt

Trvalo měsíce, než se začal na summitu EU v březnu rodit kompromis, který by měl tváří v tvář řecké krizi zachránit pověst evropských politiků. Neslibuje sice jasné řešení pro Řecko, ale je otázka, zda by to měl vůbec činit. Ve hře je totiž mnohem víc než jen problém řecké vlády, jak si v následujících týdnech či měsících půjčit několik desítek miliard eur.

Jak známo, mizerie v Aténách je jen vrcholkem ledovce problémů s evropskou fiskální politikou. Neúcta k dohodnutým pravidlům o deficitech veřejných financí se za dobu existence EU a měnové unie stala téměř pravidlem, i když byly i země, které se příkladně snažily, jako třeba skandinávské státy, Belgie, Rakousko či Bulharsko. Naopak nahnuté to měly už dlouho třeba Francie či Itálie a vývoj v Maďarsku zase ukázal, jak daleko může fiskální nepořádek v EU dojít.

Minulé hříchy jiných států ovšem spolehlivě přebil fiskální skandál v Řecku. Socialisté v Aténách „odhalili“ větší než vykazované deficity za vlády současné opozice (ta při svém vstupu do vlády učinila totéž) a tím chtěli připravit Brusel na to, že má mít s Řeckem trpělivost. Jenže razantní nástup světové krize vše pořádně zkomplikoval a právě řecký průšvih postavil evropské politiky před dlouho odkládanou otázku, jak v EU zajistit fiskální zodpovědnost států.

Iluze před krizí
Evropská ekonomika rostla před krizí takovou rychlostí, že pomohla živit iluzi o dobré práci pokladen jednotlivých států. Průměrný schodek v zemích Evropské unie mezi lety 2003 a 2007 klesl ze 3,1 % HDP na 0,8 %. Tato hezká čísla však měly na svědomí mnohem více vysoké příjmy států než zodpovědnost ministrů financí.

40A_R14_2010_s.jpg
40A_R14_2010_s.jpg • Autor: Respekt
Když udeřila krize, vynucené výdaje na podporu chřadnoucí ekonomiky dostala prakticky všechny země vysoko nad maximální limit deficitu (3 %). A finanční trhy, které před krizí vnímaly země eurozóny téměř jako jeden celek, najednou změnily svůj názor na rizikovost některých státních půjček. Kromě „rychlých obětí“ ze zemí mimo eurozónu (Maďarsko, Rumunsko či Lotyšsko) byly ohroženy „eurové“ země s vysokým dluhem a deficitem a s malou nadějí na rychlé oživení.

Zejména Řekům se výpůjčky dramaticky zdražily a hráči na finančním trhu, které máloco tak potěší jako nejistota a rozkolísanost trhů, rychle „vytvořili“ PIIGS, tedy klub kandidátů na velké problémy (Portugalsko, Irsko, Itálie, Řecko a Španělsko).

Vládu v Aténách dnes straší hlavně dvě věci: že finanční trhy nebudou ochotny vládě potřebné peníze půjčovat (což se doposud neděje) a že půjčky budou „příliš drahé“. Je pravda, že tzv. riziková přirážka dnes přesahuje u řeckých půjček 3 % (tak vysokou přirážku Česko od roku 1989 nikdy nemělo), ale celkový úrok díky velmi nízkým sazbám na trzích se stále ještě pohybuje kolem přijatelných 6 % (úrok na půjčky pro Československo v roce 1991 byl 9 %).

Problém je, že při dnešní úrovni řeckého dluhu nad 100 % HDP se každé zdražení úvěrů byť jen o desetinku procenta projeví v miliardových sumách (v případě Česka by šlo zhruba o čtyři miliardy korun na každou desetinu procenta úroků). To samozřejmě snížení schodků rozpočtu vůbec neusnadní. Proto Řekové volají po tom, aby Brusel či Frankfurt s vysokými úroky pro Řecko rychle něco udělaly. Evropští politici to však vidí jinak: mají obavy, že jakmile Řekům pomohou, ti ztratí motivaci dát své veřejné finance rychle do pořádku, a tak o garancích či jiných krocích, jimiž by úroky pro vládu v Aténách rychle snížili, nechtějí slyšet.

Příliš mnoho obav
EU proto teď čelí jistému rozporu. Hlavní prioritou dneška by mělo být, aby se v budoucnu neopakovaly případy Řecka či Maďarska. A je jasné, že nejlepší zárukou toho je exemplární trest pro Řeky. To je však v rozporu s požadavkem zabránit „reálné hrozbě“ jejich bankrotu (a také v souladu s myšlenkou jisté evropské solidarity).

Hledání zlaté střední cesty komplikují jak přehnané obavy o kredibilitu EU či eura, tak kalkul některých evropských politiků. Odtud pramenila nechuť zapojit do řešení Mezinárodní měnový fond (MMF), byť argumenty pro tento postup jsou zřejmé: MMF umí zvládat takovéto krize nejlépe (což mimo jiné prokazuje v Maďarsku), má na to zdroje a je s to podmínit pomoc prováděním reforem. Odpor vůči pomoci od MMF je obvykle zdůvodňován obavou z „evropské ostudy“ (byť je MMF ovládán hlasovací sílou Evropanů), ale svou roli hraje i kalkul francouzských politiků, kterým by na domácí scéně překáželo zviditelnění francouzského šéfa MMF – socialisty Strauss-Kahna.

Snad nejvíce pochybný je argument, že problémy Řecka a dalších zemí ohrozí pozici eura. Jen málo zemí si dnes přeje něco jiného než „o něco slabší měnu“, která by podpořila oslabené ekonomiky vyšším exportem. A pohled na vývoj kurzu eura proti dolaru slabost eura neukazuje – proti nejvyšší úrovni kurzu eura proti dolaru (počátek roku 2008 či konce roku minulého) sice euro ztrácí zhruba 15 %, ovšem oproti začátku této dekády je řádově o třetinu silnější.

Pragmatismus namístě
Mělo by proto platit, že pokud Řekové nezačnou doma razantně uklízet, pomoci se nedočkají. Včasné a dostatečné reformy ovšem přinesou jistý paradox – záchranný mechanismus (ať již s Mezinárodním měnovým fondem nebo bez něj) nebude potřeba. Finanční trhy za dnešní úroky Řecku rády půjčí (což potvrdila půjčka pěti miliard eur z konce března, i když dražší, než by si Atény přály) a postupné zlepšování důvěryhodnosti této ekonomiky pomalu povede ke zlevňování.

Přesto mají evropští lídři (i kritici EU) pravdu, že Unie by měla mít scénář pro podobné situace. Řešení, které prosazuje německá kancléřka Angela Merkelová, dává smysl. První zásada, že to bude Mezinárodní měnový fond, kdo stanoví podmínky, za kterých se zemím v potížích pomůže, je v praxi tím nejlepším řešením (i přesto, že řada politiků a třeba i šéf Evropské centrální banky, Francouz Jean-Claude Trichet, jsou myšlenkou zapojení MMF pramálo nadšeni). Odborníci MMF jsou méně náchylní k politickým tlakům, a přes velkou neoblíbenost této instituce právě v zemích PIIGS, je stále přijatelnější slyšet špatné zprávy a tvrdé příkazy od bezejmenných úředníků než například od zástupců německého ministerstva financí.

Druhá část dohody, slibující spoluúčast evropských zemí na dobrovolném základě a za tržních podmínek (tedy žádné levné peníze), je přijatelným kompromisem mezi principem evropské solidarity a právem na svobodnou vůli jednotlivých států.
Rodící se mechanismus bude testován v případě, že řecké vládě se nepodaří přesvědčit trhy o své ochotě a vůli dát si finance do pořádku. Aby však mechanismus fungoval „podle plánu“, musí být evropská pomoc až tím nejzazším řešením, nesmí nahrazovat nutné reformy a Evropa se nesmí nechat vydírat hrozbami řeckého (či jiného) bankrotu.

Největší oříšek však bude představovat další, vlastně klíčová část plánu – zpřísnění fiskálních pravidel v EU. To zdaleka neznamená vznik evropské ekonomické vlády, jak se snažil naznačit prezident Sarkozy – jde především o to, jak zabezpečit hladké fungování eurozóny a zajistit fiskální zodpovědnost. Vytváření takovýchto pravidel je – již poněkolikáté – znovu na začátku. A v bodě nula je také hledání funkčních mechanismů, které podpoří jejich dodržení.

Jakkoli je dosavadní postoj EU k řecké krizi v tomto ohledu spíše dobrou zprávou, neboť vytváří velký tlak na to, aby viník sám řešil situaci, bez fungujícího fiskálního pravidla bude Unie „řeckými“ problémy ohrožena i do budoucna.

Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na opravy@respekt.cz.
Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte