Postkomunistickým zemím střední Evropy se od roku 1989 vede víceméně dobře. Stále se jim však nedaří zbavit se image chudých, utrápených příbuzných.
Představte si sami sebe v zakouřené kavárně kdesi v srdci Evropy, řekněme v Praze, ke konci roku 1989. Sedíte u zamaštěného stolku, srkáte blátivou kávu oslazenou hrubým cukrem, kterou vám přinesl nevrlý číšník, a probíráte s přáteli budoucnost. Vaši kamarádi na sobě mají špatně padnoucí oblečení v nevýrazných odstínech modré, hnědé a zelené – módu typickou pro časy plánované ekonomiky. Vaše zápaďácká výstroj působí jako pěst na oko.
Plakáty vyvěšené za okny kavárny svědčí o vítězství revoluce. Jeden je stylizovaný jako posměšné smuteční oznámení, že zemřel „soudruh Strach“, kdysi všudypřítomné a všemocné ztělesnění totalitních režimů, přemožené svíčkami, prapory a odvahou. Na dalším plakátu je vánoční hvězda, pod níž stojí „Gloria in excelsis Deo“. Jako řada dalších věcí se i náboženství konečně stalo věcí svobodné volby. Třetí plakát ilustruje, jak velký úkol ještě tuto zemi čeká. Znázorňuje Evropu rozdělenou vysokým útesem, který vede v místě někdejší železné opony. Z pochmurného východu vede na prosluněné západní výšiny jen vratký žebřík.
„Zpátky do Evropy,“
hlásá plakát. Než přišel komunismus, byly země jako Československo, Polsko a Maďarsko středem…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 45 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
