Spory kolem Lisabonu ukázaly nutnost jasně si říct, co je pro Česko důležité

Pád vlády uprostřed předsednictví, vydírání zbytku Evropy s Lisabonskou smlouvou a teď zase neschopnost vybrat včas kandidáta na evropského komisaře. O všech těchto věcech se říká, že poškozují zájmy České republiky v zahraničí. Podřezáváme si větev pod svou reputací.

Pravda – jenže abychom mohli poškozovat vlastní zájmy, to předpokládá nějaké zájmy mít. Česká republika však představuje v dnešním světě velmi zvláštní úkaz: je to země, která žádné národní zájmy vlastně nemá, protože elementárním předpokladem existence či vzniku národních zájmů je diskuse o tom, co tyto zájmy jsou. Až z diskuse o národních zájmech se pak rodí případná shoda na nich, a teprve po této shodě přichází jejich definování či snaha je prosadit.

Každé rozhodnutí politiků, každá jednotlivá „politika“ by pak měla být testována národními zájmy: je s nimi slučitelná, či nikoli? Obsahuje ta a ta politika národní zájem, nebo je s ním v rozporu?

Vnitřní a vnější
Možná se tento výklad může leckomu jevit jako celkem dětinský, je však holým faktem, že nic z výše popsaného se v tomto státě prostě neděje.

Česká politická reprezentace – respektive minimálně její významná část – vytrubuje v poslední době do světa velmi vyhrocené či extrémní postoje. Není však vůbec zřejmé, co je vlastně jejich podstatou či myšlenkovým základem, krom toho, že je zjevné, že někdo si chce „zavládnout“ nebo „užít vlastní moci“. Dá se říci, že máme často velmi ostrou zahraniční politiku (nebo se tak jeví) bez ohledu na to, že vůbec nevíme proč.

Národní zájem nechápejme jako něco nacionalistického. Jde vlastně de facto o státní zájem, ale protože to v češtině nezní moc vlídně, je lépe použít výraz národní. Jde o svého druhu amerikanismus, protože Amerika používá výraz „nation“ (národní ve smyslu „společnost“ nebo „politický národ“). Na druhou stranu je tu i určitá česká tradice. Název Česká národní banka se například používal už za první republiky. A když máme národní banku, proč bychom nemohli mít národní zájem. Výraz společenský zájem by se možná někomu mohl jevit jako vhodnější, ale evokuje přece jen jistou pomíjivost, dočasnost či možná lehkost („společenské“ je také oblečení, zábava či večeře).

Ale zpět k tomu důležitému. Jako země, která prožila téměř padesát let totality, se Česko pořád učí, cosi dohání a transformuje. Taková země by mohla rozdělit své národní zájmy na dva druhy. Vnitřní a vnější.

Ty vnitřní lze označit za elementární předpoklady liberálního konstitucionalismu nebo toho, co chápeme jako „západní společnost“. Patří sem třeba právní stát, fungující soudy a vymahatelnost práva, slušná politická kultura, čisté životní prostředí, živá kultura, starost o veřejný prostor, pulzující a rozmanitá občanská společnost, kvalitní veřejnoprávní média, méně korupce, efektivní stát, úřednictvo, které chápe svou práci jako službu, apod.

A nyní lze provést test. Chápe někdo, jak by mohla výše zmíněné zájmy jakkoli ohrožovat například Lisabonská smlouva?

Blair for prezident
Vezměme si ale ty druhé národní či státní zájmy: ty velké, vnější, diplomatické, bezpečnostní apod. Tyto si obvykle spojujeme s velmocemi či koloniální politikou (Francie má zájmy v severní Africe, Rusko i Británie mají zájmy na Balkáně apod.). Střední a malé státy mají ale přece také státní zájmy. A aby je někdo nemohl ohrozit, je třeba o nich diskutovat. Pokusme se tedy o to.

Například by mohlo být naším zájmem vytvoření silného středoevropského paktu na půdorysu bývalého Rakouska-Uherska (možná včetně Rumunska). Takový blok zemí by v klíčových věcech v Unii nikdo nikdy nepřehlasoval. Stálo by tedy za to pokusit se sjednotit zájmy všech těchto zemí, alespoň všude tam, kde to půjde.

Jako národní zájem by bylo jistě možné chápat snahu oslabit posilující se vazby Ruska a Německa. Kdo nám v tom může pomoci a co nabídneme na oplátku?

Asi je dobré, aby Česká republika udržela nadstandardní vztahy se všemi sousedy, přitom vztahy se Slovenskem by měly stát ještě o patro výš. V mnoha ohledech je možné zvážit úzkou spolupráci všech menších a středních států v Evropě. Na čem se mohou shodnout a na čem ne?

Má smysl, aby se Česká republika orientovala na Británii a na Francii? Má Británie ve střední Evropě nějaký zájem? Na čem má být založena atlantická orientace střední Evropy, když Amerika už nechce rozlišovat Evropu na „starou“ a „novou“?

Zájmem České republiky možná mohlo být, aby se novým prezidentem Evropské rady stal Tony Blair, protože umí jednat tvrdě s Ruskem. Nic jsme pro to ale neudělali.

A pak je tu energetická bezpečnost: Česko potřebuje diverzifikaci zdrojů, ale především diverzifikaci teritorií, ze kterých zdroje pocházejí, a větší rozmanitost cest, kudy suroviny přitečou.

S výše uvedeným výběrem zájmů nemusí každý souhlasit, jsou to jen témata k diskusi. Na první pohled je ale zřejmé, že nic z výše zmíněného není opět v rozporu s Lisabonskou smlouvu. A kdyby náhodou: české politice jen prospěje, když se naučí za pomoci inteligentní diplomacie, konsenzuální politiky a dobrého vyjednávání spoluvytvářet rychlé ad hoc koalice k různým tématům.

Abychom nebyli černobílí, náznaky strategického uvažování tu byly – například politika východního partnerství nebo třeba pokus o spolupráci ČEZ a maďarské firmy MOL, jejíž smysl je po vstupu Rusů do MOL zpochybněn.

Jedním z mála lidí, kteří dokážou v těchto intencích uvažovat, je v české politické praxi Alexandr Vondra. Co se mu už daří méně, je získat pro své nápady širší podporu. Alespoň tu ale máme příklady nějakého plánování a pokusu o definice zájmů v praxi. Teď se z toho ale ještě poučit.

Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na web@respekt.cz.
Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte