Robert Vano
Robert Vano • Autor: Milan Jaroš

Fotograf Robert Vano si k loňským šedesátinám nadělil pozdní platinový dárek

„Platina je snad dostatečně atraktivní na to, aby tu nemuselo viset dvě stě pinďourů,“ říká Robert Vano a uličnicky se usmívá. V kraji to pořád není zvykem: o své homosexualitě a vůbec o sexu hovoří jednašedesátiletý fotograf se stejnou otevřeností, s jakou ji (ho) promítl do snímků, s nimiž se proslavil po pěkné části světa. Jenže homoerotika podle něj už dnes není tak šokující téma jako ještě před pár lety, kdy mu v Praze nepovolili vystavit fotky jinochů s pořádnou erekcí. Dnes by prý jen kvůli ní na Vana davy nechodily.

Robert Vano
Robert Vano • Autor: Milan Jaroš
Tak na to šel jinak: na několik měsíců se zavřel do temné komory a když z ní vylezl, měl před sebou 230 fotografií pokrývajících celou jeho tvorbu, provedených v platinových tiscích. Před ním si na to žádný tuzemský fotograf netroufl. Je to hodně složitý a drahý proces, staromilská libůstka, v Česku zřídkakdy viděná jen na výstavách klasiků první půle 20. století, kdy vznik fotografie připomíná výrobu kamene mudrců, čemuž odpovídá i výsledek: tyto práce provedené v platině na ručním papíru tu podle znalců vydrží tisíce let, až všechny jiné fotografie dávno vyblednou nebo se vymažou z harddisků.

Těžko říct, jestli se teď do pražského Mánesa na retrospektivu Roberta Vana (1948) The Platinum Collection připravenou Leica Gallery Prague hrnou stovky lidí denně spíš kvůli platině, nebo jejímu lehce skandálnímu obsahu. Každopádně návštěvnost je ohromující – jen za tři týdny osm tisíc lidí.

Šťastný a chytrý
„Nejspíš bych skončil v Jáchymově,“ odpovídá Vano na otázku, co by se stalo, kdyby se v devatenácti letech nerozhodl emigrovat z rodných Nových Zámků. A doplňuje to detailní informací o sexuální praktice, při které by byl nachytán slovenskými bezpečnostními orgány. Robert Vano z Československa utekl ještě před srpnem 1968 kvůli tomu, že se bál dvouleté vojny. A taky kvůli tomu, že nemohl veřejně projevovat svou homosexualitu? „O té jsem tehdy ani nevěděl, nemluvilo se o tom, myslel jsem si, že je to normální, když jsme si s klukama navzájem honili. Až v Americe mi řekli, že jsem gay.“ Což mladíka neznalého angličtiny dost překvapovalo: rád dává k dobru historku o tom, jak byl bez práce, neměl kde spát, nedomluvil se, a přesto mu všichni říkali, že je „šťastný“.

Robert Vano si nikdy neprožil svůj „coming out“. V Americe jeho orientaci brali jako danou věc, rodičům ji kvůli přerušení kontaktů nemusel prozrazovat. „Nikdy jsem se nemusel stydět. Ale kdybych přišel třeba do takovýho Idaho, bylo by to jiný.“ Vano měl štěstí, že zakotvil v New Yorku. V italském utečeneckém lágru mu totiž jako neplnoletému vybrali adoptivní maďarskou rodinu, která pracovala v newyorské sklárně. Sám v ní ve výhni pecí strávil půl roku, než mu kamarád dohodil práci v kadeřnictví. Vano se umí rychle učit: po dvou letech stříhání ho redaktorka časopisu Cosmopolitan angažovala na úpravu vlasů modelům připravovaným na fotografování.

„Patnáct let jsem čuměl na to, jak se fotí. V pětatřiceti jsem pak jednou líčil holku čtyři hodiny a ten fotograf jí nakonec udělal fotku zezadu, že jsem si ji ani nemohl dát do portfolia. Byla to pro mě ztracená práce. Naštval jsem se na něj a on mi řekl, ať si teda koupím foťák, když jsem tak chytrej.“ Fotit se Vano naučil ještě rychleji a hlavně úspěšněji než stříhat.

Čtyři roky fotil pro módní časopisy v Itálii, pak se vrátil do New Yorku, pracoval pro Harper´s Bazaar, Vogue, Cosmopolitan, Elle. „Nejdřív jsem kopíroval to, co jsem viděl u Horsta P. Horsta, pro kterého jsem stříhal. Až mi řekli, že svět nepotřebuje dalšího Horsta, že si musím najít své téma, odkrýt své tajemství. No a tím byli kluci.“ Dnes si Vano libuje, že zatímco ostatní fotografové se přetahovali o vytížené modelky, on si mohl vybírat. „Ale nemyslel jsem si, že se tím uživím. Pro kluky nejsou pořádné časopisy, leda tak nějaký rybaření. Ale že by jim někdo radil, jak si naondulovat vlasy, aby měli pořádný orgasmus, jako to radí holkám, to ne.“

Nejen pro oko
Robert Vano se focením uživil, rychle si vybudoval pověst žádaného chlapíka, „který fotí kluky“. Stranou pozornosti československých fandů fotografie se tak v Americe zrodil jakýsi slovenský Robert Mapplethorpe – pro neznalé věci: Mapplethorpe se stal legendou americké fotografie právě díky svým vysoce stylizovaným homosexuálním portrétům a později snímkům květin, které se v pohledu jedné z obětí AIDS měnily ve smyslné objekty dráždící divákovu fantazii. I na snímcích novozámeckého rodáka hrálo mužské tělo úplně stejnou roli jako to ženské v pracích většiny jeho kolegů; přiznaně tu slouží primárně jako nástroj potěchy, v případě diváka jen pro oko, v případě fotografa očividně pro mnohem víc. Jsou to akty plné oblých křivek a napjatých svalů, svůdných úsměvů, chlapců ležících v rozházených peřinách, v pevných objetích, během propocených nocí. „Kdybych udělal prvních dvě stě fotek rajčat, říkali by, to je ten blbeček, co fotí rajčata. Já jsem si vybral tuhle svou krabici, rajčata mě nezajímají, a nejsem přece masochista, abych fotil holky, když to dělají všichni.“

Nejsem masochista, abych fotil holky. (Adršpach, 1992)
Nejsem masochista, abych fotil holky. (Adršpach, 1992) • Autor: Robert Vano
Mělo to ovšem jednu nevýhodu: fotky kluků se Vanovi moc nedařilo prodávat. Do časopisů musel fotit modelky, protože ty čtenáře společenských časopisů táhly víc. A přes galerie časem začal prodávat i obsahově neutrální snímky různých zátiší a – stejně jako Mapplethorpe – květin. Nakolik je jeho hlavní tvorba brána kontroverzně, to si měl Vano ověřit po návratu do Československa, respektive do Prahy, kde se trvale usadil. Pro Slovenský institut připravil výběr ze svých prací a po vernisáži mu pořadatelé nejživočišnější fotky svěsili. Vano se naštval a výstavu zrušil. „Přitom Češi s mými věcmi problém nemají, co se děje někde v galerii, je netrápí. Horší by to asi bylo, kdyby to mělo být u nich doma. Je to taková ta mentalita: když je sousedův syn buzerant nebo Cikán, je to v pohodě, ale hlavně ho nevoďte ke mně domů!“

Oh, yes, baby!
V době zmíněné aféry už Robert Vano pracoval jako kreativní ředitel české mutace časopisu Elle. Dělal to osm let, pak se stal uměleckým ředitelem modelingové agentury Czechoslovak Models. Současnou ekonomickou krizi v branži v domovině moc necítí, prý je tu krize pořád. Peníze Vana nikdy moc netrápily, až teď nastala změna kvůli jeho retrospektivě. Během několika let, kdy ji připravoval, do ní totiž investoval – jak alespoň říká – všechny úspory. „Už jen získat čistou platinu tu bylo těžký, je to stejný, jako bys tu chtěl sehnat čistej koks. Několikrát už jsem se na to chtěl vysrat, ale nakonec jsem to dodělal. No a teď se můžou v cizině zbláznit, když jim řeknu, že mám dvě stě fotek v platině. V galeriích říkají: Pošli to všechno! Ani nechtějí vědět, co na tom je.“

Až k nim fotky jednou dorazí, možná se budou divit: kromě spousty kluků tu defilují i mladé krasavice, květiny či stará Praha. V Mánesu se totiž divákům nabízí jakýsi bizarní mix ze čtyřiceti let práce Roberta Vana, kde se vedle sebe ocitá svatý na mostě, vyfoukaná lokna okaté divy, palma na břehu moře, letící pták a zduřelé přirození. Dohromady to kupodivu funguje, je to něco jako takový upřímný intimní deníček jednoho citlivého extroverta se svými vrcholy (80. léta plná dynamické erotiky) i propady (pozdní práce se „sudkovskou“ melancholií). Vano výstavu nepojal chronologicky, takže člověku na první pohled nedojde, v čem spočívá ta energetická houpačka: fotograf prostě na rozdíl od svých neustále obměňovaných modelů stárne a ztrácí dech. Jak sám říká: po šedesátce chce fotit už jen zátiší, protože „kytky se nehejbou a nemluvěj“. Lidé jsou ovšem z výstavy nadšení, nejvíc prý – jak Vano otráveně přiznává – ženy mezi čtyřicítkou a šedesátkou, které jsou do něj „doslova zalúbené“.

Robert Vano si svůj pražský měsíc slávy užívá, na výstavě je osobně přítomný, jak jen to jde, a pozoruje ohlasy návštěvníků. Po modelingových agenturách s fotoaparátem už běhat nechce, prý na to nemá energii. Tu mu dodávají především jeho kluci. Hlavu si proto teď stárnoucí bělovlasý švihák láme jenom tím, kde sehnat peníze na „hezkýho kluka, který mě jednou bude tlačit na vozíku po Václaváku“.

ROBERT VANO
NARODIL SE 5. 5. 1948 V NOVÝCH ZÁMCÍCH. V ROCE 1967 EMIGROVAL KRÁTCE PO MATURITĚ PŘES ITÁLII DO SPOJENÝCH STÁTŮ. PRACOVAL JAKO KADEŘNÍK A VIZÁŽISTA PRO MÓDNÍ FOTOGRAFY HORSTA P. HORSTA ČI MARKA GLAVIANA. V ROCE 1984 ZAČAL SÁM FOTOGRAFOVAT V MILÁNĚ, PAŘÍŽI A NEW YORKU PRO MÓDNÍ A SPOLEČENSKÉ ČASOPISY. PO REVOLUCI SE VRÁTIL DO ČESKOSLOVENSKA, ŽIJE V PRAZE. S DANIELEM HRBKEM NAPSAL FORMOU VELMI OTEVŘENÉHO ROZHOVORU KNIHU NĚKDY RÁJ (2008). DO 9. 9. JE V PRAŽSKÉM MÁNESU, KTERÝ SI NA MĚSÍC PRONAJALA LEICA GALLERY PRAGUE, K VIDĚNÍ DOSUD NEJVĚTŠÍ VANOVA VÝSTAVA S NÁZVEM THE PLATINUM COLLECTION.

Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.

Jan H. Vitvar

redaktor, Kultura

Jan H. Vitvar
Přečtěte si více článků od tohoto autora/autorky. Napsal/a jich celkem 1800

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte