Před čtyřiceti lety skončily naděje Čechů a Slováků na svobodnější život pod pásy československých tanků.

„Po posledních událostech v tomto státě jsem se rozhodl odjet z Československa,“ píše před čtyřiceti lety v dopise rodičům sedmnáctiletý Bohumil „Bob“ Krčil, pozdější známý newyorský fotograf, chvíli předtím, než s jízdenkou na autobus do Vídně v kapse navždy opouští rodný Prostějov. „Můj odchod není odchodem od Vás, to mi věřte, ale zajištění se před možnými opatřeními omezujícími občanskou svobodu nebo případnými represáliemi (viz 21. srpen 1969), na které nebudeme muset dlouho čekat. O tom jsem přesvědčen. Doufám, že tento odchod nijak neovlivní můj vztah k Vám a Váš ke mně.“ Jak se lze dočíst z Krčilova deníku, který si vedl v prvních měsících emigrace v Rakousku a ve Švédsku, uvažoval o odchodu z komunistického Československa už od srpnové invaze vojsk Varšavské smlouvy o rok dříve. Definitivní rozhodnutí padlo přesně v den výročí okupace.

Krčil tehdy s kamarády položil kytici v prostějovském parku kousek od tamního divadla na místo, kde o rok dříve Sověti zastřelili jejich kamaráda. Za toto gesto byli všichni zadrženi a zbiti na policejní stanici. V deníku se k tomu vrací: „Kdyby to byli Rusáci, člověk by to od cizinců, nepřátel, vydržel a ještě víc se utvrdil ve…