Používáte nástroj pro blokování reklamy. Příjmy z reklamy umožňují naši existenci.
Podpořte nás a nástroj pro tento web vypněte (návod). Nebo si pořiďte předplatné a reklama se vám nebude zobrazovat. (E-shop)

Obtěžuje vás reklama?
Předplatitelům ji nezobrazujeme.

Reklama
 
Komentáře

Vítej, skvělá Afriko

Náš pohled na černý světadíl je pokroucený

Vy se opravdu chcete vrátit do Evropy?“ ptali se na maloměstě v Namibii u večeře hostitelé, potomci německých kolonialistů. „Vždyť jsou tam pořád nějaké nepokoje, atentáty, válka. Sledujeme to vždycky v televizních zprávách. Asi bychom se tam báli,“ vysvětlovali. My jim pak na oplátku vysvětlovali, že Evropa přece zdaleka nejsou jen atentáty v Londýně a Madridu, bitky na předměstích Paříže a války na Balkáně.

Náš pohled na Afriku je podobně pokroucený. Když čteme o Africe, čteme o krizích. Vidíme obrazy dětí s nafouklými bříšky, mouchy sedící na jejich hlavičkách, případně kalašnikovy v jejich rukou. Kongo, Súdán, Somálsko, Zimbabwe, to jsou synonyma Afriky. Jenže skutečnost je jiná.

Svědčí o tom i cesta americké ministryně zahraničí Hillary Clintonové do sedmi afrických zemí, které se dnes vyvíjí po naprosto odlišných trajektoriích. Například Angola se pomalu demokratizuje a bohatne z ropy a čínských investic, Jihoafrická republika se kvůli finanční krizi po patnácti letech skvělého hospodaření propadla do recese, zatímco na východě Konga, ovládaného ozbrojenými milicemi, zuří epidemie znásilňování žen.

Méněcenný bratr
V minulých pěti letech ekonomika Afriky ročně rostla v průměru o více než pět procent, osmnáct států tímto tempem vytrvale bohatne už deset let. Od roku 2006 na jih od Sahary konečně přichází více běžných zahraničních investic než rozvojové pomoci.

Pokrok není pouze hospodářský. Před dvaceti lety byly v celé Africe jen tři demokratické státy, dnes je jich podle loňské zprávy Africa Progress Panel dvacet tři. Občanské války počátkem devadesátých let zuřily v šestnácti zemích, dnes v pěti. Autokratů samozřejmě v Africe stále vládne příliš mnoho. Ale kruté diktátory, kteří rozkrádali své země a kteří v časech studené války ovládali většinu kontinentu, dnes už připomínají jen Robert Mugabe v Zimbabwe a Omar Bašír v Súdánu.

Třeba v takové Zambii, jedné ze statisticky deseti nejchudších zemí světa, je možné sledovat velký posun i po pouhých dvou letech. V roce 2006 prakticky neexistovaly jízdní řády, řidiči vždy před odjezdem čekali, až se naplní alespoň polovina kapacity autobusu. Vloni už v dálkových autobusech pracoval stevard, který se cestujícím v zapadlém maloměstě omlouval za pětiminutové zpoždění. Také začal vycházet první kvalitní týdeník, v jehož editorialu se čtenář třeba dočetl, že se v Zambii jen v roce 2008 zaregistrovalo 1200 nových firem. Analýzy se pak zabývaly třeba tím, jestli by země mohla své stoupající příjmy z vývozu mědi vložit do speciálního fondu, z něhož by se platily dlouhodobé investice, podobně jako to dělá Norsko se svými příjmy z ropy a zemního plynu.

Podobnými drobnými a velkými úspěchy se Afrika hemží. V Malawi například v roce 2003 přežití pěti ze třinácti milionů obyvatel záviselo na pytlích potravinové pomoci, dnes zde díky nové zemědělské politice nikdo nehladoví a středoafrická země vyváží přebytky kukuřičné mouky do sousedních zemí.

Rwanda má současně v parlamentu celosvětově největší zastoupení žen a za její internetové stránky lákající zahraniční investory by se nemusel stydět žádný evropský stát.

K lékům, které o desítky let prodlužují životy lidí nakažených virem HIV, má už v Africe přístup třetina potřebných, před pěti lety to bylo jedno procento. Mobilní telefon zase vlastní zhruba třetina Afričanů. Jak je tedy možné, že Evropané pořád vnímají Afriku jako jakéhosi méněcenného malého bratra?

Naše vina
Je to vina nás, kteří to s Afrikou vlastně myslíme dobře – humanitárních pracovníků a novinářů. Humanitární organizace k propagaci svých sebelépe míněných cílů rády používají obrazy typu polonahého dítěte se smutnýma očima a plastovou lahví v ruce. Doplňují je v tom s novináři, kteří buď chtějí alarmovat veřejnost, nebo je baví rozkrývat africkou exotiku a bizarnosti.

Na festivalu Jeden svět letos například publikem otřásl film z jihu Konga. „Hledal jsem týden dobré místo k natáčení. Když jsem dorazil do téhle vesnice, tak jsem si řekl: ‚Jo, to je tak depresivní díra, že tady musím točit,‘“ vysvětloval pak po skončení filmu svou strategii belgický režisér. Není se pak co divit stížnostem učitelky na černošském předměstí Johannesburgu nebo studentky v autobuse na severu Zambie, které při sledování západních televizních stanic svůj kontinent vůbec nepoznávají.

Podobně pokřivené je i zpravodajství českých médií. Například mezi posledními dvaceti články v africké sekci serveru Aktuálně.cz není jediná pozitivní zpráva. Zato se čtenáři dozví o poměrně bezvýznamném sebevražedném útoku v Mauritánii, o osmém porodu ženy v Kongu nebo lze hledat odpověď na otázku, zda může Afrika vůbec zvládnout pořádání mistrovství světa ve fotbale.

Ponechme teď stranou Česko s jeho problémy při přípravě mistrovství světa v klasickém lyžování. Pokřivené zpravodajství má v samotné Africe mnohem hmatatelnější projevy než jen to, že neodpovídá realitě. Přispívá k tomu, že banky a investoři nerozlišují mezi zkorumpovanými, nevyzpytatelnými režimy a vládami, které se snaží zavést jasný právní řád. Radši prostě své peníze investují v úplně jiném světadíle.

Horor v Zimbabwe, na východě Konga, v Dárfúru nebo ve zhrouceném Somálsku samozřejmě neskončil. Nezmizela také epidemie AIDS nebo například náboženské střety v Nigérii. Není to však typická Afrika. Nic takového totiž neexistuje.

Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.

Tomáš Lindner

redaktor, zahraničí

lindner tomas
Přečtěte si více článků od tohoto autora/autorky. Napsal/a jich celkem 1303
Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte