Kultura Knihy

OSLAVA

Matouškova oslava konce jednoho lidského života

Titul nové knihy Ivana Matouška Oslava evokuje cokoli jiného než poslední měsíce, týdny a dny čtyřiaosmdesátiletého starce, jehož existence se kvůli zhoubné nemoci nezadržitelně blíží ke konci. Průběh této cesty spisovatel nahlíží a zkoumá z trojí perspektivy: prostřednictvím stručných deníkových záznamů hlavního hrdiny, zápisků a vzpomínek na toto období z pera jeho syna Martina a podivuhodným komentářem spleteným z různých hlasů, který čtenáři nabízí tak velké a plodné pole úvah o životě, až se z toho hlava zatočí jako na hektické oslavě. Ale nepředbíhejme.

Reklama
Reklama

Matousek_s.jpg
Matousek_s.jpg • Autor: Respekt
Přijmout nemoc
Ivan Matoušek (1948) vystudoval chemii na Přírodovědecké fakultě UK a dlouhá léta se živil jako výzkumný pracovník. Celou dobu však inklinoval i k umění. Zabývá se malbou, grafikou, především ale literární tvorbou. Na svém kontě tak má šest stylisticky i obsahově originálních románů a jednu básnickou sbírku, za což v roce 2002 obdržel cenu Revolver Revue.

O rok dříve vydal své monumentální sedmisetstránkové dílo Spas: autentický záznam jednoho života a hledání jeho smyslu v labyrintu lidských existencí, jenž vznikal den co den po dobu šesti let. V rozhovoru pro časopis Tvar tehdy unaveně prohlásil, že je to jeho předposlední kniha. Tento jednoznačný výrok argumentoval „určitou vnitřní vyladěností…“. Téma smrti něco podobného patrně vyžaduje. Tak jako nutnou dávku životních zkušeností, literární zralosti. V opačném případě hrozí vznik díla plytkého, melancholického, tragického, kde většinou pateticky popsaná smrt pořádně dojímá, což je ale všechno. Ostatně obdobné citové pasti se nevyhnuly ani jinak námětově silným Remarqueovým románům.

Přiblížit se tajemství lidského skonu strohými výrazovými prostředky, bez větších emocí a transcendentních úvah, jakoby z pohledu nezúčastněného vědce-pozorovatele, znamená ukázat tuto nedílnou součást života ve své přirozenosti. Samozřejmě smrti nenásilné a ne předčasné. Mistrně to dokázali třeba Ernest Hemingway v povídce Sněhy na Kilimandžáru nebo Ivan Bunin ve svých novelách. A něco podobného se podařilo i Matouškovi.

Hlavní postava Oslavy, germanista Antonín Vrána, si vede deník. První část knihy tak tvoří lapidární zápisky o počasí, kde co koupil, kolik to stálo, koho z příbuzných viděl, co s ním zažil, jak pokračují překlady Kafky. Jde vesměs o banality a čtenář má zpočátku tendenci tok všedností přeskakovat. Strohá sdělení však mnohdy představují důležité informace, k nimž se Matoušek v dalších částech vrací, rozvíjí je nebo upřesňuje z perspektivy jiných vypravěčů. Tato na první pohled jednoduchá technika dodává příběhu nejenom nadčasovou prostorovost, ale i potřebnou výraznost triviálnostem, z nichž se pozvolna a nenápadně vynořuje přízrak smrti v podobě diagnózy zhoubného plicního nádoru.

Vrána však neskuhrá, nepropadá se do stavů úzkosti, nerekapituluje svůj dlouhý život. S nemocí se sice snaží bojovat, avšak současně ji přijímá a o to víc prožívá každý další den. Jeho záznamy jsou vyrovnané a poklidně plynou jako prastará řeka dávno srozuměná se svým osudem, že nakonec rozpustí své síly a zkušenosti v nekonečnosti moře. Není jistě náhodou, že poslední Vránovou zprávou z tohoto světa je alegorický popis vzniku řeky Oslavy a právě jejího směřování k mořskému cíli.

Zaplněná prázdnota
„Svátečnost nekonečna stále ustupovala mučivým výčitkám. Přesto jsem v nočním chladném světle opravdovou hrůzu nepociťoval. Pouze jsem si abstraktně uvědomoval utrpení blízkého člověka, který mě doprovází úžasnou nocí. Ta představa mi nešla z hlavy.“ Úžasnou nocí někde na česko-německém pomezí putuje Vránův syn Martin a znovu ji prožívá ve svých pozdějších několikařádkových glosách a zápiscích, tak jako poslední rok otcova života. Do Oslavy tím vstupují city, emoce, strach i úzkost z vědomí blížícího se konce milovaného člověka. V první části zaznamenané banality, již Martin opět aktualizuje, tak tímto zjitřeným stavem získávají punc jedinečnosti, neopakovatelnosti.

V Matouškově interpretaci život zkrátka nemůže být nikdy nudný, pokud je citlivě nazírán a přijímán se vším, co k němu patří. Tedy i s prázdnotou, jež v důvěrně známém rodinném prostředí odchodem jednoho člena nekompromisně vzniká a současně je zaplňovaná věčně živými vzpomínkami.

Epilog knihy představuje souvislý text, kde si pod jménem „autor těchto řádků“ hlavní slovo bere spisovatel. Přibližuje, vysvětluje konání postav i svůj literární záměr sestoupit do podsvětí. A to skutečně ožívá, znovu se skrze Martina objevuje Antonín, a dokonce i oblíbený Franz. Jako by hlasy, jež mají co říct, bylo slyšet i přes práh smrti.

Co je doopravdy pravda? vnucuje myšlenku na takto tematicky vytvořenou báseň od začátku Oslavy hlavní hrdina svému synovi. Smrt jako definitivní konec? Ivan Matoušek to svou poslední knihou zjevně popírá.

IVAN MATOUŠEK: OSLAVA
Společnost pro Revolver Revue, 159 stran

Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte