Jak toaletní papír ke své podobě přišel
V pomyslné společenské hierarchii papíru stojí asi nejníže. Hluboko pod bankovkami, jež ho připomínají pouze tvarem, pod knihami, časopisy a písankami, dokonce níž než bulvár nebo reklamní letáky. Ale obejít bychom se bez něj zřejmě nechtěli. Toaletní papír, psanec mezi papíry, slaví právě sto třicet let svého smotání do rolky.
Neposkvrněné jméno
Hlínu, písek, slupky, mušle, dřívka, listy, trávu, seno, sníh, vodu, bambus, houby, hubky a podle neověřené informace o římském císaři Neronovi dokonce malá holoubátka – všechny tyto „materiály“ používali lidé během historie k očištění se po defekaci. Papír určený výhradně k této potřebě se přitom poprvé objevil už v šestém století našeho letopočtu v Číně. Svědčí o tom dochované doporučení jednoho z císařských úředníků, který k očištění nedoporučoval používat jiné papíry, zejména ne ty, jež obsahují slova klasických autorů nebo jména mudrců. V raně středověké Číně to vnímali stejně jako my dnes: od hygieny může být jen kousek ke zneuctění a blasfemii. Literární a náboženské preference se dají vyjadřovat různě a už psychoanalýza se vcelku obsáhle zabývala tím, proč lidé ke klení, nadávání a zneucťování užívají téměř výhradně náboženských symbolů nebo pohlavních a vyměšovacích orgánů.
Moderní historie toaletního papíru…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 46 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
