Jakub Deml (1878–1961)
V tvůrčím panteonu první republiky bude navždycky působit nepatřičně. Kníže básníků, který za život nevydal jedinou básnickou sbírku. Průkopník moderního psaní, který se mezi prokletými básníky a sepisovateli avantgardních manifestů s jejich symboly, srpy a kladivy, vyjímal ve své kněžské sutaně a kolárku jako vandrovníček z jiného století. Kolárek způsobil, že nekatolická část čtenářstva často za život nenašla jediný důvod přečíst jedinou jeho knížku. Nejvíc potíží však Deml měl se „svými“ katolíky. V životě mu to vždy vycházelo tak, že největší zklamání zažil s těmi, které chtěl mít nejvíc rád.
Velké toužení
Demlovy potíže s církevními nadřízenými začaly hned po vysvěcení na kněze (1902). Než byl předčasně penzionován, trvalo trápení deset let. Na rozdíl od mnoha kněžských vrstevníků, jimž vadil nečeský charakter církve, její nedostatečný zřetel k novým potřebám věřících (například dělníků) nebo důraz na celibát, byl Demlův problém jiný. V mládí poznal české nonkonformní náboženské myslitele, Otokara Březinu, Josefa Floriana nebo Františka Bílka, a pod jejich vlivem odkryl kouzlo myšlení a psaní mimo hranice tehdejší katolické dogmatiky. Když zjistil, že pro své knihy nezíská církevní imprimatur, začal je vydávat bez něj. Tak se stal v církvi…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 46 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
